Blog

Holínky

10.04.2016 15:42

Jako malá jsem nosila holinky. Všichni jsme je tenkrát nosili - je to už skoro 40 let, moc bot jsme neměli- když bylo hezky tak plátěnky, ošklivě holinky...Byli jsme na ně zvyklí. Tehdy jsem začala jako malá holka chodit běhat do Svazarmu - byly to Dukelské závody branné zdatnosti- běh a střelba. No a když jsem jela na první závody, bylo po dešti a zataženo, takže maminka řekla pojedeš v holinkách nebo nikam...Musela jsem poslechnout. Když jsem vyběhla při závodě na trať, ozvaly se odevšaď huronské výbuchy smíchu - všichni měli boty na běh se špunty (něco jako kopačky) do terénu a najednou na trati malá copatá holka v holinkách. Naštěstí tehdy se mnou jel tatínek a všechen ten posměch a potupu, kterou mě spoluzávodící i jejich trenéři počastovali  viděl,takže doma mamince důrazně vysvětlil, že v holinkách se rozhodně nezávodí..Se mnou se holinková historka táhla celých cca 10 let co jsem závodila ...pokaždé se našel na startu někdo, kdo se zeptal: a holinky máš? ...Tehdy jsem jako nejmladší účastník na "holínkovém závodu" dostala medaili i diplom, tak pocit hořkosti byl převážen pocitem štěstí,. Kde je medaile a diplom dnes nevím, ale lituju, že jsem si ony trofejní holinky neschovala. Ráda na ty závody vzpomínám

—————

v čekárně

05.04.2016 12:16

Sedím v čekárně u doktora. Obecně čekání nemám ráda, asi jako nikdo z nás. Nikdy jsem nepochopila systém objednávání u některých lékařů – jste objednaní na určitou dobu a stejně nejdete nikdy v určený čas. Sestra mi mile vysvětlí, že pořadí pacientů určuje lékař… Hm, vyzkoušela jsem to. Při odevzdávání lístku a kartičky pojišťovny jsem sestře strčila i čokoládu. Pořadí neurčoval lékař, šla jsem během 15 minut na řadu. Od té doby vím, že je fajn být se sestřičkami zadobře, ale protože uplácení samo o sobě moc v lásce nemám, přímo se mi příčí, sedím většinou mezi ostatními spolutrpícími a čekám. Dnes jsem si sedla hned ke dveřím. Mám to místo ráda. S každým otevřením dveří do čekárny vnikne i trocha čerstvého vzduchu. S radostí jsem se nadechla a potřetí jsem zkusila poprosit, jestli by okno nešlo alespoň trochu pootevřít. Důchodkyně sedící pod oknem mě obě s vražedným pohledem ujistily, že opravdu ne.  Jakmile mě ujistily, že okno zůstane zavřené, daly se do hovoru. A tak jsme se všichni dozvěděli, že Máňa (no, víš, ta co si vzala Frantu) má nový kloub v koleni a nějak se jí to nechce hojit, snacha jedné z dam neumí vařit prát a uklízet, takže hodná maminka jí tam chodí denně vypomáhat a učí ji jak se starat o domácnost a jejího syna. Když jsem paní poslouchala, bylo mi její snachy upřímně líto. A tak celá čekárna trpělivě poslouchá co nového v našem městě a okolí. Alespoň nám trochu utíká čas. Všimli jste si, že v jakékoliv čekárně je zvláštním fyzikálním úkazem zastavení času? A pokud ne jeho zastavení, tak alespoň značné zpomalení. Vtom jedné z bavících se dam spadla krabička Tic Tac. Druhá hbitě vyskočila a krabičku jí podala. Jak jsem jí v tu chvíli její hbitý pohyb záviděla, moje záda mě v tu chvíli bolela tak, že jsem nevěděla, jestli ještě vydržím sedět, nebo se budu muset postavit.  Do čekárny vešel mladý muž. Ani se nerozhlédl a šel rovnou ke dveřím sestry a zaklepal. Čekárnou se v tu chvíli neslo tiché syčení s upozorněním, že tady se čeká a nepředbíhá, ať se mladík laskavě zařadí do fronty čekatelů. Mladík zřejmě zvyklý na podobná upozornění vyčkal až do otevření dveří a podal sestře nějaké papírky a odešel. Obě důchodkyně si v tu chvíli zřetelně oddychly – byl to rozvoz výsledků vyšetření, takže v pořadí je nikdo neohrožuje. Začaly dál probírat lidi, které znaly, a já bych přísahala, že občas se jim v puse kmitl hadí jazýček…Nebo že by se mi to jen zdálo? Po chvíli vyšla sestra a zavolala další, paní Nováková…Vyskočila důchodkyně, která předtím podávala hbitě té druhé krabičku ze země. No vyskočila- najednou se proměnila v téměř nemohoucího Lazara, co bez opory nevstane a s úpěním to mě to dneska bolí sééééstři se vplížila do ordinace. Druhá důchodkyně se rozhlédla, s kým by poklábosila nikoho nevidíc začala klimbat… Jak říkám, čekárny jsou velmi zvláštní místnost. A čekání nemám opravdu vůbec ráda…

—————

Aprílové počasí

16.03.2016 13:52

Počasí si s námi trochu hraje. Předevčírem bylo nádherné už téměř jarní počasí, které lákalo na procházky. Taky první zahrádkáři vyšli vyplet po zimě záhonky a tím nádherně vynikly trsy sněženek a bledulek. jsou nádherné. u sněženek je mi jasné , kde vzaly svůj název. bledulek je mi trochu líto- bledé mi nepřipadají ani trochu, jsou také bílé. Botanik, který jim dával název moc fantazie neměl. Být botanikem, asi bych vymyslela pro tak krásnou něžnou květinku lepší název než bledule, vždyť bych věděla, že ten potupný bledulovitý název se s ní potáhne celá staletí. A tak jsem šla a přemýšlela celou cestu, jak bych nahradila název bledulky, nic klooudného mě ale nenapadlo, budu mít ještě tedy dlouho o čem přemýšlet.
Včerejší den mě nenechal na pochybách, že zimě ještě neodzvonilo. Sice nebyl žádný velký mráz, ale fotky, které mi zablikaly na telefonů od mých rodičů mě mrazivě přímo ofoukly, 10 centimetrů sněhu. Br. Jak jsem ráda za naše teplé Polabí, kde naštěstí nesněžilo. Když jsem byla se psem, došlo mi, že sice nesněžilo, ale pocitová teplota nic  moc není a že jsem si pod bundu měla vzít ještě svetr. Pes jako by to tušil. chtěl být  venku co nejdéle a mě už trochu drkotaly zuby a lákala jsem Betynku na piškotky a slibovala různé mlsky, když už se konečně vyvenčí a půjdem domů.

Napadaly mě přitom  různé vtipy - třeba:  Ivane, v televizi říkali, že u vás jsou strašný mrazy, někde i - 60.  Ivan: ale to je pitomost, nejvíc tak -20, někde i -25 ale víc ne...Ale ty záběry byly strašný, omrzlý baráky, stromy, silnice: Ivan se rozzáří? jo, ty myslíš venku? no tak to jo...... Nebo vtip: jak pozná eskymák že je venku zima? Zlomí se mu pes v zatáčce.
 
Eskymák nejsem, pes se mi naštěstí nezlomil, zima mi ale byla pořádná. A tak jsem byla ráda že jsem mohla domů a na zimu se dívat za oknem. Přitom mě napadalo, jakto, že dřív mi zima nevadila. Pocházím z Vysočiny, tam bylo sněhu často i po kolena, babičce jsme museli jezdit proházet cestu k domku, aby mohla chodit ven, často se stávalo, že spolužáci nepřijeli do školy, protože v těch mrazech nejel autobus. Chodili jsme ven, lyžovali, sáńkovali, dělali blbiny, často jsme měli pod džínami nohy červené lehce omrzlé, protože puberťák si pod kalhoty punčochy prostě vzít z nějakého zvláštního důvodu vzít nemůže. Byla opravdu zima, velký mráz a jako dítě jsem dokonce zažila uhelné prázdniny, protože na vagonech zamrzlo uhlí tak, že se nedalo nikde topit. A zima nám nevadila. Možná je to tím, že zima je čím dál tím mírnější, proto jsme choulostivější, ale i přesto jako správní češi nezapomínáme na zimu nadávat :-). 

 

Ať je zima jako období sebehezčí, já jsem ráda, že se jaro blíží mílovými kroky, doufám, že sníh a zima už melou z posledního, brzy si zbalí raneček a odfoukne se zpátky na severní pól kam patří. A já si budu užívat procházky  v nádherném barevném kvetoucím a teplém jaru.

tedy až do léta, kdy budou tropická vedra, na která nejsme zvyklí a začneme potichu nadávat, jak je to vedro strašné a už aby se ochladilo a přišla zima :-)
 

—————

Blíží se maturity

16.03.2016 09:23

Hezký den všem, kdo maturitu dělali, dělají, nebo mají před sebou...(ale samozřejmě i těm bez maturity).

Dnešní téma je tak trochu k zamyšlení.Já sama jsem matuitu dělala před zruba 25 lety, moje starší dcery maturovaly před 3 lety a mladší dvojčata čeká zkouška z dospělosti příští rok.

V době, kdy já jsem maturovala byly střední školy výběrové, dělaly se na ně písemné přijímací zkoušky a maturita byla také podle toho obtížná.Výběroví žáci přece musí mít nějakou úrověň.A tak jsme šprtali, báli se a snažili se ze sebe dostat to nejlepší a co nejvíc.

Vzpomínám si třeba namátkou na to, kolik životopisů ruských spisovatelů jsme se museli naučit.Dnes děti mají problém naučit se nazpaměť básničku.Nebylo to asi ideální,ale cvičení paměti to rozhodně bylo. Lidí s maturitou bylo méně než těch vyučených a mívali vedoucí pozice v zaměstnání.Tedy většinou.

Postupem času podle mého docházelo k devalvaci maturit a dnes bez maturity nemůže být ani kuchař.Na střední školu jsou přijímáni bez výhrad všichni žáci, i ti kteří měli čtyřky na základní škole, přijímací řízení je pouze na prestižnější gymnázia.

Děti už se maturity tolik nebojí - nedávno jsem vyslechla rozhovor několika studentů, kteří se uklidňovali tím, že „pokud to nedáš teď, v září to dají každýmu“...a obávám se že to tak na mnohých školách funguje.

A pak mi často bývá smutno, když čtu po některých lidech, kteří udělali maturitu z češtiny takové hrubky, že člověk jen kroutí hlavou.A to nemluvím jen o shodě podmětu s přísudkem, ale i o vyjmenovaných slovech - látce 3. třídy ZŠ. Ale i na to mají výmluvu.Dyslexie.A za ní se schová naprosto vše.I lenost naučit se vyjmenovaná slova.

Neříkám, že je maturita úplně lehká.jen si myslím, že by neměla být samozřejmostí.A neměl by ji mít každý.Pak je totiž poměrně zbytečná.A znám spoustu vyučených lidí, kteří by profesně strčili polovinu „maturantů“ do kapsy.Maturita sama o sobě nedělá z nikoho lepšího člověka.

Pro mě to bylo spíš stupeň profesního odlišení..a to se časem smylo.Nechci tímto říct, že maturita není obtížná a že všechny školy jsou stejné.jen si myslím, že by maturitu nemělo mít tolik lidí..

Myslím, že státní maturita je krok správným směrem. Jinak nám časem maturitní vysvědčení zbyde jen jako nepotřebný kus papíru...

 

článek psán pro www.zena-in.cz

—————

Vstávání

15.03.2016 10:39
 

Nerada vstávám. Kupodivu ale rána mám přitom moc ráda. jen to probouzení je nějak čím dál horší. Vždycky jsem byla něco mezi Šípkovou Růženkou a medvědem, spánek miluji, probouzím se jen obtížně. Ať vstanu v kolik chci hodin, probírám se až kolem deváté...Zazvonění budíku mi trhá uši, vytahuje mě z příjemného snění..Taky máte pocit, že postel je ráno nejteplejší a nejpříjemnější místo v bytě? Já ano. Když zamáčknu budík, dávám si navíc ještě pověstných pět minutek navíc. Protahuji se a tak nějak se probírám. nebudu zastírat, že většinou i usnu. Vstávám v klidu. většinou ráno mám pocit, že je mi tak 190 let, klouby mi nějak ztuhly, a tak sedím na posteli a  rozhýbávám se. nejraději bych se svalila zpátky. 

 

Ještěže už nejsou děti malé. To byly rychlé starty hned poránu, žádných pár minutek spaní navíc. Děti miminka vás většinou vzbudí usedavým pláčem, každá mamka vyskočí a je probraná ve chvilce. I starší děti umí probrat. Můj syn byl nespavec, budil se už ráno v 5.30, když spal do 6 h bylo to super. Okamžitě vzbudil i své 3 sestry- tady nebylo radno si přispat. V nestřežených chvílích bez dohledu dokázala tahle čtyřka zvládnout neuvěřitelné věci.

 

Vstávání řadím mezi nejhorší chvíle dne. Když rozhýbu ztuhlé klouby a rozlepím oči, téměř popaměti a poslepu dojdu ke kávovaru. Za chvíli už kuchyní voní káva a já slastně natáhnu její vůni. Miluji vůni kávy. Teď začíná ta lepší část dne. Sednu si většinou s kávou k oknu a kochám se. Ač nesnáším vstávání, rána jsou skvělá. Nejhezčí jsou rána na jaře a v létě. Miluji když ke krásně voňavé kávě mi za oknem začnou lehce pozpěvovat ptáci. Někteří zpívají hned, jiní se pípáním a tíkáním teprve ladí, je to nádhera. Líbí se mi koukat na stromy, když kvetou i na listí, když se po ránu jen tak lehce hýbe, je všude klid, jen sem tam nějaký pejskař ještě rozespalý venčí svého mazlíčka, nebo někdo pospíchá na autobus do práce. 

 

Rána jsou krásná, trvají ale jen krátce, většinou pak nastupuje ranní chaos , snídaně, svačiny, odchody do školy a práce, ta pomíjivá chvilka krásy a pohody je ale skvělá a já si ji užívám. 

A tak i když vstávání nemám ráda a budík nemá u mě zrovna žádná lichotivá a milá jména, rána jsou krásná. Už se moc těším, až před okny našeho domu rozkvetou stromy. To bude teprve nádhera ...

 

článek napsán pro www.zenysro.cz

 

 

—————

Jak jsem šla nakupovat

12.03.2016 14:01

Hezký pátek..Hezký už ho mám i já, přestože ještě v poledne jsem ten pocit neměla. Už před dávnou dobou jsem se zařekla, že nebudu chodit nakupovat v pátek ráno. A jsem nepoučitelná, opět jsem vzala kabelku a nehledíc na čas jsem v 9 hodin ráno vyrazila na nákup. V 9 hodin ráno je krásně, měla jsem skvělou náladu. Jako první mě mělo varovat , že jsem v autě zjistila, že nákupní seznam zůstal na stole doma. No, nejsem přece hloupá, pamatuju si co potřebuju, nebudu se vracet, jedeme dál. Před nákupním centrem mě pravda trochu zarazilo, že vozíků je opravdu málo - že by tolik lidí? Ještě stále s dobrou náladou jsem vzala vozík a vyrazila do víru nákupů.  Hned za zeleninou, která je  oschlá, nedoplněná, nevábně vypadající jsem začala ztrácet náladu. No co, obejdu se bez banánů a hroznového vína, koupím si oranžová rajčata ( v duchu vzpomínám na krásně zralá červená , jaká jsem znala v době dětství a moc mi chutnala) , okurku a bude salát, ostatní zeleninu radši vzdávám a brambory se asi taky pokusím nahradit něčím jiným.  Přecházím do sekce mléčných výrobků. Zde je tlačenice jako kdyby dávali něco zadarmo. Skupina vzteklých důchodců se hádá zřejmě o máslo , nebo sýry, nevím. Chtěla bych jen tvrdý sýr. Zvažuji, jestli mám riskovat vmísit se mezi ně.Vypadají nebezpečně, oči jim svítí, syčí na sebe a přísahala bych, že u jedné z dam jsem zahlédla z pusy vystrčený hadí jazýček. Mému rozhodování napomohl vzteklý stařík- zezedu do mě vrazil vozíkem tak, že jsem se prohnula a poskočila o metr dopředu, jsem tedy hned u regálu. Otáčím se, nevím jestli chci pánovi poděkovat, že mi pomohl k pultu nebo mu vysvětlit, že vozíkem do zad to opravdu bolí. Když jsem zahlédla jeho bojovně vystrčenou bradu a v očích lesk člověka prahnoucího po boji, zatroubila jsem k ústupu. Popadla jsem sýr, máslo jim raději nebudu ubírat, vybojovala jsem si 4 jogurty a ustoupila do klidnější části obchodu. Tou jsou cukrovinky. Na zemi leží chlapeček asi 4 letý, v každé ruce jedny bonbony a ječí na celou prodejnu, že chce jiné.V duchu se omlouvám svým dětem, že jsem jim vynadala ve chvíli, kdy slušně požádaly o druhou sladkost - domluva byla přece že si mohou vybrat jednu věc. Zbytek nákupu se snažím rychlostí blesku kličkovat mezi regály a mezi nákupními vozíky důchodců narvanými k prasknutí. Bude válka, napadá mě, na co jinak tolik věcí.- pochopila jsem ve frontě před pokladnou. Je den akcí a některé věci jsou i pro Máňu, Karla, Pepu a já nevím ještě pro koho. Karel a ostatní jsou pro nákup zase v jiných obchodních centrech a nakupují pro ostatní zboží v akci zase tam. A tak stojím a trpělivě čekám, než ty hromady vyrovnají na pás a zpátky. Trochu mě zarazilo, když jsem zahlédla v kapse jedné paní jogurt a v druhé čokoládu. Nahlas jsem se zeptala, když byla u kasy, že zřejmě se jí do vozíku nevešla ta čokoláda a jogurt. Pohled, kterým mě obdařila měl v sobě  nože. Zřejmě je zvyklá takhle nakupovat, mě se to přiznávám ale velmi příčí. Trochu jsem se obávala, že mi než vyjdu z centra propíchne gumy u auta...mé obavy netrvaly dlouho, protože se mi na nohu svalil chlapeček , který předtím ječel u cukrovinek. Jak padal, zachytil se mi nohy a nějak se nechtěl pustit. Začal se mi na noze houpat. Pustil bys mi tu nohu prosím? Houkla jsem na zlobila. Maminka mi odtrhla kluka od nohy se slovy: Pojd, paní je nervózní, já ti za to koupím čokoládku. Brada mi spadla, nezmohla jsem se ani na slovo. Naštěstí už jsem u pokladny, platím a mizím. V pátek na nákup zase dlouho nepojedu.

 
napsáno pro https://www.zenysro.cz/

—————

Dnes na zastávce

03.03.2016 12:33

Chřipka, která mě celý minulý týden sužovala je na ústupu, nejvyšší čas vylézt z postele na procházku. Ještě že mám psa Bettynku, s ní ven chodím moc ráda a i ve chvílích, kdy se mi nechce se přemůžu a jdu. Moc ráda chodím venčit na malý travnatý plácek vedle našeho paneláku. Plácek je hned vedle autobusové zastávky. Na zastávce postává spousta lidí a komunikují spolu. Komunikují nahlas, protože zřejmě mají pocit, že venčící pejskař je hluchý a slepý, jejich hovory tak že zůstávají důvěrné. Jasně, nikdo na zastávce neřeší nějak ohromně důvěrná témata, mě to ale často pobaví. Pes mi toho při procházce moc neřekne a koho z nás by sem tam nějaký drb nezaujal. Zrovna včera jsem se dozvěděla velmi zajímavou věc.  Při venčení jsem potkala svého syna- vracel se z práce a zastavil se u mě než šel domů. Na zastávce stála skupinka asi 5 dívek kolem 16 - 17 let. Bavily se dobře. ve chvíli kdy syn procházel kolem nich se chichotaly koukaly po něm a já se jako hrdá matka usmívala. Vtom se k mé lavičce donesla věta, která mě vyrazila dech. Blondýnka s výrazně namalovanou pusou do chichotání pronesla: To byl Kunďák, co? ..Chichotat se začaly i další dívky a souhlasily s ní. Toto sdělení mi v tu chvíli vyrazilo dech, samolibý hrdý mateřský úsměv mi zmrznul na rtech. Co že jsem to porodila? Můj syn je fešák, kus, frajer, řízek (a podobné výrazy jsme kdysi jak si pamatuji používaly s kámoškami pro nám líbící se hochy)...ale Kunďák? je to nadávka, nebo charakterová vlastnost? napadlo mě, bože, co jsem to porodila. Teď abych chodila kanálama. Taková ostuda..zřejmě dívky vědí něco co já ne a na první pohled odhadly nějakou vlastnost nebo vadu co já jako matka nevidím. Přišla jsem domů naprosto bez nálady a situaci popsala dětem. Byla jsem poučena, že ve slangu dnešní generace Kunďák je velmi zajímavý sexy mladý muž.. Nějak mi to nedochází. jsou slova, která by slušný člověk neměl vyslovit. Vždycky se říkalo sprostý jako dlaždič. U nás loni dlaždiči pokládali nový chodník a věřte, že do otevřeného okna se mi žádné extrémně sprosté slovo nedoneslo, maximálně slova popisující zadní část našeho těla a mnoha generacemi oblíbený titul vole. Žádné  nechutné slovo dlaždiči opravdu nepoužívali. Ty dívky pro mě byly sprostější než dlaždič. jak jsem ráda , že naše generace kluky co se jim líbili nečastovala slangovými názvy které by ani dospělý chlap nevyslovoval tak nahlas na veřejnosti. A doufám, že můj syn si jednou přivede domů dívku, která ho bude titulovat třeba právě fešák, nebo sympaťák nebo jakkoliv podobně. Věřte, že když jsem ty holky poslouchala, bylo mi z nich dost smutno.

 
článek publikován i na https://www.zenysro.cz/

—————

Rýmička

25.02.2016 13:30

Znáte ten vtip jaká je smrtelná mužská nemoc na 7 ? No přece rýmička.. Na ten vtip myslím už třetí den s pocitem že jsem asi chlap. Mám chřipku. Z nosu mi teče tak, že vodovod by mi mohl závidět. Odpadkové koše se plní kapesníky a já se cítím na umření. Mám asi taky tu smrtelnou rýmičku a všem mužům se v duchu omlouvám, že jsem jim křivdila. Ve chvíli, kdy mi rýma přestává nekontrolovatelně téct mám nos beznadějně ucpaný a přemýšlím která z variant rýmy je lepší... Mám chuť na čaj. Zvláštní, protože čaj přiznávám se moc nemusím..Asi další příznak smrti na rýmu-chuť na čaj. Měla bych si to něam napsat. Zkouším přivolat syna,. jestli by mi čaj neuvařil. Z krku se ozvalo jen tiché zasípání...a jéje, zase ztráta hlasu, neuniknu vtiným poznámkám jako: Neřvi na mě a podobně...Odkašlala jsem si. Znovu zkouším hlas. Je to trochu lepší, tak volám. Nic. Zvedla jsem se teda a jdu se podívat, jestli je někdo vůbec doma. A ejhle..je tu i dcera, to jsem ani netušila. Oba mí dospělci leží na posteli va hlavy mají zabořené do notebooku a na uších sluchátka..No, to bych se tedy dočkala. Ukřivděně vzpomínám na to, jak jsem o ně láskyplně pečovala při každé nemoci když byli malí a skoro mě to dojmě.. Zamávám tedy rukama aby si všimlu že tam stojím..Nevrlé Co je! mě skoro vyrazilo ze dveří...Měla bych mít špatný pocit, že je svým umíráním ruším...Uvařil by mi někdo čaj prosím? Zkouším zasípat..Mami, já ti ho uvařím, ale neprskej na mě bacily..Skoro si mikinu přetáhne přes hlavu a protahuje se syn kolem mě... Cestou huhlá něco o tom, že když jsem zvládla dojít do pokoje čaj bych uvařila taky.. Jsem spokojená, že se o mě tak láskyplně postarají. Jednou až budu stará- ne , na to ani nemyslím. Záchvat kašle přetrhne moje myšlenky, jdu si pro teploměr a -vida i horečku mám. Moribundus , napadne mě...co když je to moribundus? Tuhle chorobu jsem zaregistrovala v jedné české pohádce - Dařbuján a Pandrhola. Skvělé zjištění že vlastně nemám smrtelnou rýmičku ale moribundus mě uklidnilo. Vzala jsem si paralen, čaj a šla se vám s tím svěřit. Takže všem zdravým radím dejte si pořádnou dávku vitamínů a nám nemocným radím: pusťte si Dařbujána a Pandrholu, zjistíme co je  Moribundus a ještě nám při tom bude krásně na duši. 

—————

50 odstínů čehokoliv...

24.02.2016 16:42

Poslední dobou na mě všude na internetu vyskakují upoutávky na 50 odstínů šedé a další "odstínové" tituly. Nejsem prudérní, to určitě ne. Ale přiznávám, že tenhle druh četby mě moc nebere. Ráda si přečtu cokoliv, červenou knihovnou počínaje a detektivkami konče. Erotické romány tohoto typu mě ale minuly. Jasně z recenzí a ze zvědavosti vím, o čem  tak zhruba knihy jsou. Ale to mě stačí. Neříkejte mi, že ženy sní o úchylném masochistickém chlapovi. Moje sexuální fantazie se netýkají žádného poutání a znásilňování byť hraného, ale jsou jemné a něžné. O intimnostech se nijak nebráním hovořit- ale se svým přítelem, s důvernou kamarádkou když mám "holčičí" problém nebo s gynekologem. Určitě nepotřebuju aby mě vzrušoval někdo knihou. Nedávno jsem vyslechla u zastávky autobusu (ostatně těch příběhů ze zastávky bude asi víc, tam vám lidi proberou nahlas věci, to byste se divili-domnívají se totiž zřejmě, že venčící člověk nějak ztratil sluch,nebo co ...)-Jedna mladší žena sdělovala druhé, jak po čtení knihy v autobusu měla chuť skočit na prvního chlapa co šel kolem.. Brr..To bych tedy nechtěla. Pro mě musí mít kniha nějaký přínos. Na erotiku mám doma svého přítele. A tak doufám, že tahle "odstínová" mánie skončí, ženy začnou číst normální knihy a já nebudu muset na internetu neustále zavírat reklamy na 50 odstínů čehokoliv...  

—————

Tak vám nevím

22.02.2016 17:58

Některé dny začnou divně. Jsou to takové ty dny, kdy si říkáte v podvečer :Kdyby dnešek nebyl, vůbec nic by se nestalo... A k tomu všemu když tak začne pondělí, mám pocit, že tenhle celý týden bude nic moc.. To se tak ráno vzbudím, mám pocit že mi je asi 108 let, bolí mě všechno, tam kde mě nebolí, tam mě alespoň píchá nebo něco svědí, nemůžu se probrat a nic se mi nechce.. Tak si říkám: A je to tady. Můj "oblíbený" den na nic je tady. jenže pak stačí maličkost a je to pryč. Třeba mě dnes  ráno překvapil přítel- vstal dřív a donesl k snídani čerstvé rohlíky. A nebručel. Můj přítel je totiž tak trochu bručoun, zřejmě se při reinkarnaci zapomněl převtělit a zůstalo v něm kus medvěda. Taky odpoledne se vyvedlo. Sice foukal vítr, který moc nemusím, ale svítilo sluníčko. Sluníčko mi po zimě moc chybí a tak jsem stála na balkoně a nasávala do sebe tu jarní energii a úplně jsem zapomněla, že ráno jsem měla nějaký divný pocit. A tak by to mělo být. nenechme se otrávit špatným bolavým začátkem dne. Sbírejme do sebe to hezké kolem, vyhřívejme se na sluníčku-byť je ještě zimní a "zubaté", každý špatný den se dá otočit do dne alespoň přijatelného. Takže všem kolem přeju sluníčkový týden a bezva den :-).

—————


Střelba na sídlišti

Bydlím v klidné části na okraji města. Tedy doposud celkem klidné- konec města a rovná silnice svádí některé řidiče k rychlé jízdě,a kdo to tu nezná, a nečeká křižovatku, je občas nemile překvapen a bourá. Ale převážně BUM!, rána a pomačkané plechy, nic víc. Také na sousedství nemocnice jsem si zvykla. Houkání sanitek nás tak už neruší, je to zvuk, který čekáme. A tak si tu v poklidu žiju už skoro 30 let. Jenže blízkost Prahy a pole, které asi připadalo devenloperům nevyužité i sem přivedly stavaře a vyrostlo tu o pár paneláků navíc. A tím i spousta nových lidí. A tak se v naší bezpečné klidné čtvrti včera střílelo, pár ran z pistole, houkačky, sanitky, hasiči, policie a...koroner.. A tak mám pocit, že s nově přistěhovavšími se lidmi klid skončil. Přiznám se, že jsem pak večer měla strach jít po tmě vynést koš a dnes jsem objednala pro dcery baterky s paralyzérem, abych neměla takový strach, až se po tmě budou vracet z práce domů. Bezpečně se ale asi dlouho cítit nebudu.Jak to je s bezpečností ve vašem městě?


Požár

Život není vždycky fér, a ve vteřině se může změnit úplně všechno. Myslela jsem když jsem vstávala, jaký je dnešek krásný den,a těšila jsem se, jak vám tu napíšu něco krásného, nebo pozitivního. Ve vteřině jsem ale byla úplně jinde - v noci, nebo tedy spíš k ránu mé dceři a její kamarádce vyhořel byt. Shořelo úplně všechno - vlastně stihly holky z bytu vynést jen to co měly na sobě a psa. Zatím nevíme, proč hořelo - jestli od závady na elektrice,nebo jestli kamna, komín - byl to takový fofr, že musíme počkat na zprávu od hasičů. A já jako máma jsem z toho možná v ještě větším šoku než dcera. A tak pokud máte pocit, že se vám nedaří všechno jak si představujete, rozhlédněte se kolem sebe - vždyť ono to zas tak špatné není, že? Přeju vám všem krásný den. Já doufám, že i u nás bude líp. Po odražení ze dna se dá totiž jít jen nahoru..


První jarní den,a den štěstí

Tak jsem se dočkala, je první jarní den. A taky je dnes mezinárodní den štěstí. Takže jdo chce začít nějakou novou životní etapu, nebo se k něčemu rozhodnout, zkuste to. Na jaro se těším vždycky opravdu moc. Zima je pro mě jen nutné zlo a taková čekárna na jaro. Miluji když se začne zelenat jarní tráva . je tak svěží a krásná. Mám strašně ráda i pampelišky. Zahrádkáři mi asi moc za pravdu nedají,ale z mého pohledu jsou nádherné. Jako malá sluníčka, co popadala do trávy. A já nikdy neodolám a alespoň malý věneček si z nich udělám. V tu chvíli jsem jako malá holka a vůbec mi nevadí, že od pampelišek budu mít špinavé prsty. Taky začínají kvést stromy - to je nádhera, nad kterou se tají dech. Vždycky si říkám, že tu nádheru mohla příroda nechat na trochu delší dobu. A tak se procházím a nasávám tu krásu a ty vůně kolem a jsem opravdu šťastná. Užijte si dnešní jarní -šťastný den co nejlépe. Ať se vám všechno daří podle vašich představ -prostě -buďte v pohodě ..

Foto zdroj: pexels.com Tomáš Kouba


O dětských knížkách

Narazila jsem při brouzdání po internetu na ofocený obrázek stránky z knížky. A tak nějak mi vyrazil dech. Myslela jsem že po knážce O krtkovi, který chtěl vědět,kdo se mu vykakal na hlavu už mne nepřekvapí nic. Překvapilo.A pořádně. nejsem žádný poritámn,a s dětmi jsem i o sexu mluvila otevřeně,ale podávala jsem jim jen informace, které jsem předpokládala, že v jejich věku stačí. A bylo to vždyckly v pohodě. Když jsem viděla ale list z knížky, tak si říkám - je tohle fakt potřeba: nestačí info od maminky? Musí děti mít na takovéhle věci knížky: Ano, vždycky byly knihy pro pubertální děti, jak se vyznat ve vlastním těle a asexualitě.Ale puberťáci se prostě stydí. Nějak si neumím představit, že bych tuhle knížku šla číst dětem na dobrou noc. Zlatý Kája Mařík, a Honzíkova cesta..Koupili byste tuhle knížku svým dětem?: jaký na tohle téma knih pro děti máte názor (myslím tuhle erotickou, nebo O krtkovi a hovínkách, případně o prdění kdo si prdnul u dvora a podobné...)


Kontakt

Jana v pohodě


Novinky

Přihlaste se k odběru novinek: