Blog

Jak jsem zkolabovala - dík všem pracovníkům rychlé záchranné služby

11.01.2017 13:00

Nový rok pro mne nezačal zrovna nejlépe. Vánoce byly trochu chaotické, ale na to jsem si už zvykla. Mám čtyři dospělé děti, každé z nich má partnera, taky už mám vnuka, přítel má taky dceru a druhého vnuka, takže vánoce u nás jsou plné návštěv, lehkého chaosu, ale taky smíchu, radosti a pohody. Jenže když mám naplánovat, kdy se všichni sejdeme, a aby to vyhovovalo všem, chce to notnou dávku manažerských schopností. Takže ačkoliv vánoce opravdu miluji s celou tou jejich atmosférou kolem, když skončí, opravdu si oddechnu a začnu relaxovat, abych nabrala síly na další rok. Jenže letos se mi to nějak moc nedařilo. Pořád jsem se nějak nemohla „sebrat“, až se stalo něco, co jsem vůbec nečekala. Přišel kolaps, kdy se mi udělalo opravdu velmi špatně, takže přítel neváhal a zavolal mi sanitku. Tedy rozumějte rychlou záchranku.  Musím říct, že mě to taky vyděsilo, a protože jsem s podobnou „službou“ neměla dosud (naštěstí zkušenost), byla jsem nervózní i z toho, co se bude dít. Přestože už skoro 30 let bydlím nedaleko nemocnice a pracovníky záchranky často vídávám, pocit, když vám vejdou do bytu je úplně jiný. Jste nervózní, ale zároveň na mě působili velmi profesionálním dojmem, takže se vlastně i uklidníte, protože najednou přijde pocit bezpečí. Zatímco přítel jim sdělil, co se vlastně se mnou děje, jeden z pracovníků mi začal natáčet EKG, měřit tep a napíchl kanylu (a vzhledem k tomu, že mi strachy zmizely asi všechny žíly, musím říct, že paní byla velmi šikovná). Přitom mě všichni uklidňovali a usmívali se, takže opět musím říct – velmi profesionální a úžasní lidé. Za chviličku dorazil po sanitce i doktor v dalším autě, prohlédl mne, dal injekci a nechal mne převézt do nemocnice. Už cestou k sanitce jsem viděla v oknech paneláku zvědavé sousedky, takže mi bylo jasné, že sídliště bude mít zase nějakou chvíli o čem mluvit a moc příjemné to pro mne nebylo. Po příjezdu do nemocnice se mě ujali lékaři a sestry na příjmové ambulanci. Následoval další kolotoč vyšetření, odběry (tady už sestra tak šikovná nebyla a modřina na mé ruce je přímo impozantní) a kapačka, se kterou mne usadili ve vedlejší místnosti. Tady už jsem viděla určitou odtažitost, sestry jsou unavené, baví se o všem možném, takže jsem si chvílemi nepřipadala moc příjemně. Přece jen mi nebylo dobře. Paní doktorka posléze usoudila, že si pár dní pobydu na interně. Nebylo to pro mne příjemné sdělení, ale vím, že maminka a pan doktor se poslouchají, tak jsem zavolala domů, co mi mají přinést (stejně jsem v tom rozčilení polovinu zapomněla a museli přijít ještě jednou), a seděla a čekala, až mi dokape kapačka. A poslouchala jsem „cvrkot“ ve vedlejší místnosti. Je mi jasné, že jsou tam všichni vytížení a přetížení, už ráno v 7 hodin bylo na příjmu několik pacientů. A jeden z nich mi vykouzlil i přes všechny ty zvláštní pocity úsměv na tváři. Toho pána jsem neviděla, byl to podle hlasu starší pán, kterého z příjmu posílali na  operaci srdce (bypass),takže mu sestra sdělila, ať zavolá ženě,a on místo aby řešil, že má ohromný zdravotní problém se staral, že ale když ženě zavolá, dost ji tím vyděsí. Ta ohleduplnost byla dojemná, už v hlase zřejmá láska a starostlivost, takže mne napadlo, že budu šťastná, jestli můj přítel o mne bude po letech taky mít takovou starost. No a tak mu tam sestry a lékařka vysvětlovali, co bude následovat, a nakonec přijela sestra s pojízdnou židlí, bylo slyšet, jak se pán usazuje a ozvalo se:“ na Bělehrad, paní Mullerová!. „. A já ač mi bylo špatně jsem v tu chvíli vyprskla smíchy, a  upřímně doufám, že se pánova operace vydařila a je mu lépe. Takových lidí se smyslem pro humor, milých a laskavých je na světě třeba. A tenhle článeček je takovým mým malým díkem všem pracovníkům rychlých záchranných vozů- jsou to velcí profesionálové. Příště se s Vámi podělím o zážitky z hospitalizace. I tohle je pro nás „obyčejné smrtelníky“ tak trochu jiný svět, ve kterém se neocitáme tak často. A všechno tam je tak jiné, že asi stojí za to o tom napsat. Takže až se mi trochu uleví, podám další zprávy z nemocnice. Tak mi držte všichni palce. 

—————

Novoroční předsevzetí

02.01.2017 11:13

Dáváte si Novoroční předsevzetí. Já si vždycky říkám, že už si nebudu dávat žádná předsevzetí, protože nemám asi tak silnou vůli,abych je dodržela. K tomu,abych něco měnila, musím mít pádný důvod, takže třeba kouřit jsem přestala koncem roku protože mě to prostě naštvalo a najednou to šlo. Ta novoroční předsevzetí jsou taková nějaká nucená, protože se nerozhodnu protože to chci,ale protože je datum, kdy se rozhodnutí a předsevzetí dávají. Přesto mi to nikdy nedá a nějaké to - i když malé- předsevzetí si dám. Tak snad letos ho i poprvé dodržím..nebo že by? :-)

Mé novoroční předsevzetí?
Nebudu řvát na své děti,
budu jim dobrým příkladem,
jak hodná máma přece jsem,
chci se jim více věnovat 
a lepší mámou se tak stát,
věnovat se chci i přítelovi,
co postavil nám člun na vodu nový,
a celou letní dovolenou,
budu letos jeho vodní ženou,
rodina jsou mí nejbližší,
chci dělat co je potěší,
taky nebudu zapomínat,
že mamince chci denně volat,
stárne přece a co já vím,
jak často se s ní uvidím.
taky se nechci přejídat,
pár kilo chci letos dolů dát,
večer při pocitu hladu
nesním zas dětem čokoládu,
místo chipsů u televize
jíst zeleninu je má vize,
A taky chci přestat být líná,
a říkat že je to genů vina,
že nebaví mě uklízení,
sama vím že to tak není,
Mám předsevzetí asi pět,
a všechny je chci dodržet,
je celkem vysoká šance,
tak mi prosím držte palce.

—————

Úklidový den

19.12.2016 14:38

Jednou za čas mívám úklidový den. Ten den mám docela ráda, moje děti ho ale přímo nenávidí. Nikdy nevím předem, kdy ten den bude, nijak ho neplánuji. Prostě se ráno vzbudím a je tu. Stačí podívat se z okna a hned vím, že den D je zde – vidím na okně najednou každou šmouhu. Tedy vlastně den U – když je úklidový. Rozmýšlím se, čím začnu. Musím opatrně, abych nevyplašila zbylou část rodiny, a taky musím být dostatečně nenápadná a rychlá a nesmím jim dát čas na vymyšlení výmluvy, proč se dne U nemůžou účastnit.

A tak u snídaně pomalu spřádám úklidový plán v hlavě. Po jídle padne moje oko na varnou konvici a mikrovlnku – ty jdou vyčistit nejlépe. Stačí dát do konvice trochu octa a nechat přejít varem, do mikrovlnky dám misku s vodou, do ní nakrájím 2 citrony a zapnu na 4 minuty- krásně se uvolní špína a hezky to voní, pak stačí jen vytřít. Nejmladší dcera ucítila ocet a rychle zamumlala něco o školní akci a byla pryč. Nebyla jsem dost rychlá. A tak rychle nahlas rozděluji úkoly: Ty vyneseš odpadky a vytřeš podlahu, ty vysaješ koberce a utřeš prach a já se pustím do práce. Jdu sundat záclony – jenže nějak mi nedošlo, že schůdky jsem půjčila kamarádce a ze židle špatně dosáhnu. Tak lákám syna (– je už o hlavu vyšší než já), aby mi záclony sundal – hm, na čokoládu lákání nezabírá, zkusím rumové pralinky-ty zabraly spolehlivě a za chvíli mám záclony dole. Začala jsem mýt okna. Syn si pod vousy říká cosi o bláznivých ženských, které baví taková hloupost jako uklízení. Ale mě to uklízení fakt baví. Vidím hned za sebou, že se práce povedla, výsledek je vidět i cítit. A tak omývám skla, a pak si v pohodě užívám „vysávání oken“. Přítel ví, že miluju všechny ty chytré pomocníky, které jen lze koupit a tak jsem dostala Aku stěrku na okna WV 5 Plus Non Stop Cleaning Kit .
Přiznávám, že mě to vysávání a zároveň čištění AKU stěrkou fakt baví. Nejen že mi neodkapává voda na koberec, ale zároveň nemám na oknech ani šmouhy. Vzpomínám na šílené mytí oken dřív, kdy jsem musela okna omýt, pak nepříliš voňavým Ironem leštit novinovým papírem – byla to neskutečná dřina. Teď je setřeno raz dva, pak už jen přeleštit, ale většinou to ani není třeba.

Okna jsou hotová a přesouvám se do koupelny. Z pokoje slyším: No, zase si jdeš hrát a my abychom tu dřeli!  Chudinky moje děti, usmívám se, pobíhání s vysavačem je moc nebaví, jako malé se o vysavač tahaly s tím, že je to malý slon a chobotem sežere všechno. Kde ty zlaté časy jsou. Teď je tahám maximálně z postele od notebooků, o vysavač se dávno netahají, jeho chobot smutně kouká zpoza skříně. Možná ta nenávist k němu začala v době, kdy jsem zoufalá poskakovala po pokoji s lego kostičkou napíchnutou na patě. Když jsem tu bolest zažila poněkolikáté, vzala jsem „sloníka“ a prostě kostky na koberci vysála- to bylo najednou nářku a rychle kostičky mizely do krabic.

Ale dost vzpomínek, jdu na tu koupelnu. A proč si děti myslí, že si jdu hrát? Mám totiž parní čistič Karcher SC1. Lidičky, to vám je vynález. Žádné lezení po dlaždičkách a po vaně s houbičkou namočenou v octu, žádné octové výpary, u kterých máte po chvíli pocit, že vám rozleptají celý nos. Pěkně stojíte, držíte čistič a pára pracuje za vás. Vana krásně čistá, spáry na dlaždičkách taky, prostě paráda. Pak jen stáhnu kapky, co se vysrážely na dlaždičkách stěrkou a je hotovo.

S čističem se přesunu do kuchyně, vyčistím tam sporák, dočistím mikrovlnku a mám hotovo. A jak to všude hezky voní a blýská se. Mám ten pocit moc ráda. Byt je čistý a já uklidňuju zbytek rodiny, že mají zase chvilku od mých uklízecích nálad pokoj. Abych je nějak odměnila za pomoc, upeču ve své krásně čisté troubě koláč, uvařím si kávu a s hrníčkem voňavé kávy se procházím po bytě a „kochám se“ tou čistotou. Vím, že nevydrží dlouho, stačí, aby se malý Vojta rozběhl s koláčem ke stolu a šup, je z talířku na zemi, zítra už budou na dlaždičkách otisky ruky a podobně, vím ale, že byt mám krásně čistý. A pohled z okna je přes čistá skla nějak hezčí. Tak si ho budu užívat. Až do chvíle, než se zas ráno vzbudím a budu mít pocit, že na okně je šmouha- moje děti doufají, že to nebude moc brzo. Já ale pohledem sklouznu na svou AKU stěrku a s úsměvem si říkám: kdo ví…

 

psáno pro https://www.svetcisteni.cz/index.php/soutez/uklidovy-den/

—————

Mikuláš a čerti -strašit, nebo nestrašit?

02.12.2016 12:00

Protože se blíží Mikuláš a s ním i čerti, kteří k němu neodmyslitelně patří, chtěla bych se přimluvit za nestrašení dětí.

Děti by měly vnímat Mikuláše i čerty jako "nadpřirozené bytosti", neměly by se jich ale nepřiměřeně bát. V podstatě strašení moc nechápu a nikdy jsem svoje děti nestrašila, když jsem pozvala Mikuláše k nám, vždycky jsem upozorňovala, že musí zůstat za dveřmi a nestrašit moc. Děti by se doma měly cítit bezpečně. A vědět, že vy je vždycky budete chránit a nenecháte je děsit čertem, peklem, nedejbože odnešením v pytli. To může na malém dítěti zanechat opravdu velké následky - a pak se divíte, proč děti nechtějí být samy doma, bojí se po tmě, počůravají se a podobně. Já sama když vidím některé čertí masky, je mi po těle velmi nepříjemně. kam se poděli naši kudrnatí rohatí čerti s namalovaným lidským obličejem? Nahradily je co nejděsivější gumové masky pekelníků, leckdy svítící a tak hrůzostrašné, že se jim vyhýbají i dospělí. Jak je musí vnímat malé dítě: Když jsem učila na základní škole, bývala tam Mikulášská besídka. Já jsem učila 3 třídu a můžu vám říct, že když do tělocvičny vběhli čerti a začali chřestit řetězem, i když to byli převlečení deváťáci, tedy děti v domáckých maskách - spousta třeťáků se tam rozbrečela a museli jsme je uklidňovat. Proto se tedy přimlouvám - nestrašte prosím svoje děti, vždyť to není potřeba. Nám jako dospělým by se taky nelíbilo, kdyby na nás šéf zavolal čerta nebo něco podobného a nutil nás slibovat poslušnost a lepší výsledky v práci a tak podobně. Mikulášské besídky a návštěvy Mikuláše doma by neměly v dětech vyvolávat hrůzu a děsit je. Pokud nezvládnete výchovu a máte pocit, že vás dítě příliš zlobí, tím, že ho vyděsíte nic stejně nevyřešíte. Jen přubude jedna vystrašená dětská dušička. A tak užívejjme si takové to příjemné strašení z dálky a neděsme se, když to není nutné. A pokud vám Mikuláš nadělí něco dobrého, udělejte si hezký večer, mlsejte a povídejte si s dětmi - třeba i o Mikuláši, andělu a čertech. Strašení nic neřeší.

—————

Jak jsem si dovolila chtít po České poště doručit zásilku..

29.11.2016 12:31

Tak se s vámi musím podělit o zkušenost s Českou poštou. Jsem totiž tak natlakovaná vztekem nad neschopností při doručování, že mám pocit, že mi asi z uší za chvíli bude tryskat pára. Všechno začalo nevinně. Čekala jsem 2 doporučené dopisy a jeden balík. Vzhledem k tomu, že už v předchozím týdnu mi doručovatel "balíkářů blahosklonně sdělil, že i když si zaplatím balík do ruky, mám ho na poště, protože on tu nejezdí dlouho, a prostě nestíhá (nechápu, že poštovní doručovatel co tu jezdil před ním to vždycky stíhal a ještě byl velmi milý), ale budiž. Že jsem měla v pondělí ve schránce 3 lístky o nedoručení zásilky, to mě tedy moc nepřekvapilo. Kupodivu jsem se i dovolala na přepážku pobočky a nechala si zásilky doručit znova. Asi zařádil nějaký šotek, byl mi doručen jen jeden z doporučených dopisů. Na dotaz kde je druhý, také vyžádaný mi bylo sděleno: Oni mi to nepřipravili. No, balík si nechám doručit přes svozové depo, tam jsem se dovolala a doufám, že mi dnes bude doručen (naše pošta totiž balíky nerozváží, pouze je ukládá, jak mi bylo vysvětleno, rozvoz zajišťuje svozové DEPO Praha). 

A pak se rozpoutal boj o doručení dopisu. Jsem nemocná a na poštu se prostě nedostanu. V pátek opět oznámení ve schránce, a 32 neúspěšných pokusů o dovolání se na přepážku pošty. Tak jsem si sehnala číslo na vedoucí pošty a tam jsem se dozvěděla, že tohle ona na starosti nemá. Velmi zajímavá informace- co tedy na starosti má? Nicméně mi dala číslo na vedoucí roznosu listovních zásilek. Tedy 2 čísla- jedno nefunkční a druhé, na kterém mi nikdo telefon nezvedl. Tak už jsem docela vzteklá zavolala znovu vedoucí pošty a nenechala se odbýt. Byla jsem důrazná ale stále milá. Nakonec se přihlásila do systému, zásilku vyhledala a slíbila znovudoručení v pondělí - tedy dnes. Celý den jsem vyhlížela doručovatelku, ale nějak mi jako blesk proběhla a zřejmě zvonila na jiný zvonek, protože světe div se - ve schránce lístek o uložení doporučené zásilky na poště. Věřte že už se mi chtělo brečet, když jsem ho držela v ruce. A tak jsem opět volala vedoucí, že na dopis stále nemám. jenže vedoucí je někde na výjezdu mimo poštu. Opět mi sdělila ona 2 nefunkční čísla, na která mám volat. Na přepážku jsem to tentokrát vzdala už při 8 pokusu. A tak mi nezbývalo, než zavolat na placenou linku České pošty, kde mi paní zásilku zkusila dohledat a dala mi zase jiné číslo na které mám volat. jak mě potěšilo, že mi tentokrát telefon někdo zvedl. Vysvětlila jsem, že nechci vlastně vůbec nic jiného, než svůj dopis. Paní vedoucí si všechno napsala a zítra mám čekat doručení. A tak budu doufat - stálo mě to spoustu nervů, poměrně dost jsem i provolala a zatím dopis nemám. A tak mi držte palce, snad zítra budu poctěna a doporučený dopis dostanu. A tak si říkám, že doufám, že většina eshopů mi nabídne na předvánoční nákupy jinou možnost volby dopravce než je Česká pošta. A taky budu doufat, že brzy bude někdo, kdo bude doručovat i listovní zásilky. I kdyby to byl poštovní holub, horší služby už asi nabídnout nemůže..

—————

Večer na sídlišti, aneb když nemůžu spát

11.10.2016 13:57

 

Dnes v noci jsem si vzpomněla na písničku Richarda Mullera Po schodoch – zpívá v ní, jak se cestou po schodech dozvídá spoustu věcí o lidech, kteří bydlí v paneláku, místo cesty výtahem šel po schodech a najednou poznává, kdo v domě bydlí, kdo se hádá, kdo je k sobě milý. Taková malá „šmírovačka“. Proč jsem si na ni vzpomněla? Nějak jsem nemohla usnout a jely mi hlavou samé problémy. Znáte to, večer si lehnete a začnete si přehrávat v hlavě den. Jenže já si většinou zatímco si přehrávám, co se stalo, začnu přehrávat i to, co by se mohlo stát. Měla bych už vědět, že večer se zkrátka problémy neřeší, protože se zdají nějak větší, je jich nějak víc, řešení je v nedohlednu (prostě už chápu, proč se říká, že ráno je moudřejší večera..). A tak abych zahnala ty problémové myšlenky, zabalila jsem se do deky a šla jsem si sednout na chvíli na balkon. Byla mi trochu zima, ale kupodivu jsem se cítila skvěle, najednou ty špatné věci z hlavy mizely a já jsem začala vnímat zvuky sídliště. Pod balkonem se na chvíli zastavili pejskaři, a chvilku si povídali o svých miláčcích, takže už vím, že paní z vedlejšího vchodu má nemocného pejska, starý pán z protějšího domu má štěně, ale je to pěkný divoch (ten pejsek, ne ten pán..), které granule jsou fajn a které pejskům nedělají moc dobře na trávení- pak se rozloučili pejsci i jejich majitelé a sídliště bylo chvíli ticho. Najednou se ozvalo takové chrápání, až jsem se lekla. Nevím, kdo to byl, ale jsem fakt ráda, že můj milý nechrápe. Tohle byl zvuk, při kterém bych se asi nikdy nevyspala. Tak jsem si tam chvíli seděla a přemýšlela, jak bych řešila asi já problém s tak šíleným chrápáním, když mě vyrušil zvuk. Který neznám. Divné bručení a pak rána. Vykoukla jsem, co se stalo a hned jsem zalezla, abych se nezačala smát nahlas: Soused byl asi něco slavit, vracel se domů značně ovíněn a bručel si něco v opilštině, netrefil se do dveří, spadl mezi květináče s vřesem a seděl tam jak Křemílek u Pařezové chaloupky. Počkala jsem, jestli vstane (nic se mu naštěstí nestalo), a zašla jsem domů. Vyvětrala jsem si hlavu, problémy dne jsem si do ní už nepustila a šla jsem si lehnout. Chvilku mě sice rozesmívala představa souseda ve vřesu, pak ale vřes nějak zaúčinkoval, soused z představy zmizel a zbyl jen ten vřes…a po vřesu se spí opravdu krásně…

—————

chybí mi klasické zpravodajství...

02.10.2016 15:24

Když jsem byla malá, neměla jsem zpravodajské relace ráda – vůbec jsem jim nerozuměla, pak jsem přišla do puberty a můj vztah k nim se nezměnil – ve škole jsme rozebírali denní události ve světě i doma a mě to tehdy opravdu upřímně nebavilo a nezajímalo.

Dnes musím přiznat, že mi klasické zpravodajství chybí. Ráda bych občas viděla normální zprávy, kde se dozvím, co se děje v naší zemi, okolních státech, ale i v těch vzdálenějších. Mám ráda, když mám přehled o věcech kolem.

Jenže je to čím dál větší problém. Zpravodajské relace na komerčních televizích trvají zhruba hodinu, a když odcházím od obrazovek, jsem tak trochu vyděšená, tak trochu znechucená a vlastně pořádně nic nevím.

Zprávy jsou zbytečně dlouhé, mezi nimi reklamní bloky, a pak následuje výčet vražd, katastrof a nehod. Oblastí, které se týkají běžných potřeb a normálních oblastí života se zprávy dotknou jen okrajově, nebo vůbec. Je mi vážně celkem jedno, jestli někde byla nehoda auta- je mi líto obětí, jejich rodin, ale ničím mě tato zpráva neobohatí. Pokud je obdobných reportáží ve zprávách víc a jsou proloženy loupežemi, krádežemi a vraždami, odcházím od obrazovky znechucena a vyděšená. A proč že by mě zajímalo krom naší republiky i dění v zahraničí? No, každý by měl mít alespoň všeobecný přehled. Když ne pro nic jiného, tak proto, že do destinace, kde jsou nepokoje a kde se bojuje prostě nepojedu na dovolenou.

A když si pustím veřejnoprávní televizi, jsou tam zprávy sice víc zaměřené na Čechy a zahraničí, často ale jen řeší politické debaty a podobná témata. A upřímně jim občas moc nerozumím. Natož starší generace – všimla jsem si toho, když můj děda se zvedl od televize a říkal: Moc hezky to ta paní čte, já tomu ale vůbec nerozumím. Pro starší generaci je ve zprávách moc cizích slov a témat, která nechápou.

A tak si občas říkám, že je mi opravdu smutno a chybí mi klasické zpravodajství. Vždyť televizní noviny mohou klidně být jen půlhodinku. Drsná videa, anebo divácké zprávy plné dětí a mazlíčků, ale nic neříkající mě fakt moc neberou. A v čase, který by se ušetřil, kdyby tyhle nehody a podobné věci nebyly, bych se ráda podívala třeba na nějaký dobrý film.

—————

11. září - den, kdy se změnil svět

11.09.2016 18:09

Nedá mi to a musím se alespoň pár slovy zmínit o smutném výročí dnešního dne.

Dnes je to přesně 15 let, kdy se změnil po útoku teroristů na "Dvojčata" v New Yorku svět.

Pamatuji si ten den jako by to bylo včera. Seděly jsme, koukaly s kamarádkou na televizi a nevěřily vlastním očím. V televizi byly záběry letadla narážejícího do budovy mrakodrapu. A po chvíli další. Nejdřív jsme si myslely, že jde o stejnou havárii, jen z jiného pohledu. Zaraženě jsme po sobě chvíli koukaly, než kamarádka pronesla, že to je asi záběr z nějakého akčního filmu. Nebo je to zase nějaká fikce, jako když kdysi americký rozhlas vysílal o přistání Marťanů, nebo ČT odvysílala podobný program jako reálný - tehdy to bylo přepadení v hlasatelně ČT a dlouho jsme nevěděli jestli hrané nebo skutečné, bylo to velmi emotivní.

Bohužel, doufaly jsme zbytečně. Po chvíli se na všech kanálech televize a rozhlasu rozlétla zpráva o neuvěřitelném teroristickém útoku. Byli jsme z toho všichni špatní, tekly nám slzy, zažívali jsme pocit strachu, bezmoci, zoufalství. Nevěděli jsme , jestli to byl jen jeden útok, nebo budou následovat další. Dodnes obdivuji lidi , kteří ve třetím letadle zneškodnili útočníka, takže spadlo mimo vytyčený cíl. Byli to hrdinové. Ve zprávách bylo postupně víc informací a to nejen o samotném útoku, ale i o jeho obětech, zveřejněny byly záznamy hovorů a sms z letadel, kdy se lidé loučili se svými blízkými. Bylo to velmi emotivní a všichni jsme věděli, že ten den se změnil svět. Nikdo už si nikdy nebude jistý, jestli se něco podobného nestane zase. Teroristé tehdy zničili nejen budovy mrakodrapů, ale zničili i právo na klidný spánek všech lidí na světě a přinesli strach.

v ten den spousta lidí prožila peklo na zemi, spousta rodin přišla o své blízké a spousta hrdinů i těch bezejmených pomáhala s následky hrozných katastrofických útoků.

Na téma 11. září bylo napsáno mnoho článků, natočeno několik filmů. Nezapomínejme tedy na lidi, kteří ten den zemřeli, na hrdiny co jim s nasazením vlastního života pomáhali. 

 

útoky jsou např na tomhle videu z youtube  https://www.youtube.com/watch?v=vxjMbGEDgQk

 

—————

Multikulturní vztahy

23.08.2016 20:05

Včera jsem narazila na internetu na článek - nebo spíš dotaz v jednom facebookovém  fóru, od té doby mi leží v hlavě.

Mladá žena se tam ptala na zkušenosti ostatních dam s takzvanou multikulturní láskou.. Jak je to obvyklé, byla ta žena na dovolené v cizině a zamilovala se do Araba. Nejsem člověk s předsudky, cizinci mi nevadí, ale trochu mě zaráží ta neustálá naivita některých žen. Všude se píše o takzvaných "plážových inženýrech a playbojích" . To jsou mladí muži, kteří se zamilovávají do turistek a chtějí vycestovat ze země. Ano, je určitě možné, že se někdo zamiluje na první pohled, tady se ale zamilovávají všichni mladíci na první pohled. A protože Arabští muži jsou velmi výřeční a umí velmi dobře lichotit, nám nesebevědomým Češkám to prostě dělá dobře. A tak lichocením mladíci dosáhnou pocitu zamilovanosti velmi rychle. Spousta žen pak má pocit, že jí se nestalo nic špatného- konečně totiž potkala lásku jako trám, a ta její láska je ta pravá, ona si přece nenaběhne. Je mi pak líto těch zlomených srdíček, když si dámy přivedou milého do Čech a ona ta láska najednou zmizí. Já znám osobně dvě dámy - jedna má malé dítě, a po rozvodu jí bylo opravdu smutno, chápu tedy, že lichocení hezkého snědého kluka jí bylo jako balzám na duši. Nějak jí ale zapomněl říct, že jelikož má dítě, jeho silně nábožensky založená rodina ji s dítětem nikdy nepřijme. Takže v důsledku po pár měsících lásky jako trám chodí uplakaná znova. Druhá dívka-tedy spíš už žena má s cizincem dítě, vzali se, ale synka vychovává sama, manžel zmizel, dělá dluhy, na syna neplatí- a ona je v konečném důsledku moooc smutná.

Chápu, že v zamilovanosti každá z nás vidí svého milého jako tu skutečnou pravou lásku. Přesto je lepší i v době zamilovanosti zajít na nějaké diskuzní fórum - překvapilo mě, že je jich poměrně dost a tam se svěřit a poradit s ženami, které podobné zkušenosti o soužití s cizincem mají. Možná si tím ušetří spoustu slz a smutku. I když jeden šťastný příběh v okolí taky znám (to abych nebyla jen proti)- dcery spolužačka má Arabského manžela, konvertovala k islámu, chodí zahalená i doma, mají dvě malé děti a jsou spolu spokojení. Každému vyhovuje něco jiného, přesto bych holkám, dívkám , ženám i svým dcerám poradila: Klidně poslouchejte lichotky, je to příjemné, chcete-li nějaký letní románek-prosím, užijte si ho, přesto ale pokud plánujete vztah s cizincem, přečtěte si nejdřív jaké jsou kulturní zvyky v jeho zemi, jak se u nich žije, jaké mají v jeho společnosti ženy postavení- ušetříte si tím spoustu slz a zlomené srdce pokud nejste připravená na velkou dávku kompromisů a ústupků. Ta slečna z oné internetové diskuze byla velmi naivní a asi i překvapená. 

Na závěr chci napsat, že opravdu nechci psát štvavý článek proti cizincům, nic proti nim nemám, i mě se líbí,ale chci jen upozornit na staré známé přísloví: Jiný kraj, jiný mrav....Abychom po letní plážové romanci a lásce nebyly překvapené a uplakané . Tak hezký zbytek léta-třeba i někde na pláži

 
 

 

—————

Šperky, které hladí po duši - to je Eppi.cz

15.08.2016 18:15

Vždycky jsem jako každá žena měla slabost pro hezké šperky. Nikdy jsem si je ale nekupovala, spíš jsem je dostávala.

A protože leckdy se sázelo spíš na překvapení , než na moje sny a přání, šperk často skončil uložen ve šperkovnice.

Tedy ne, že bych jich dostávala tolik, ale často šperk odpovídal spíš vkusu toho, kdo mi jej daroval, než mému. Sice platí přísloví : „Darovanému koni na zuby nekoukej“ , u šperků je to ale trochu jinak.

Ke šperkům má každá žena vztah srdeční. Musí se líbit, musí padnout a slušet a musí něco vyjadřovat.

Samozřejmě jsme ovlivněny i tím, kdo nám šperk daroval.

A protože jsem už velká holka, rozhodla jsem se, že si konečně koupím šperk o jaké jsem vždycky snila. Tedy já si ho vyberu, přítel mi ho koupí až bude nějaká příležitost (doufám že bude brzy než třeba za rok …). A protože jsem vždycky snila o šperku s červeným kamenem, je tu jasná volnba- český granát, nebo rubín.

Hledala jsem a našla- rubínový prstýnek, čarokrásný, a přesně takový, jaký jsem vždycky chtěla.

Volba klenotnictví byla u mě předem jasná.

Já si svůj šperk vyberu na www.eppi.cz. S tímhle Ezopem mám jen ty nejlepší zkušenosti. Každý šperk má u nich svůj certifikát z výroby a doživotní záruku. Samozřejmostí u Eppi je úprava šperku, pokud něco nesedí tak, jak má. I s velikostí Vám moc rádi a ochotně pomohou – mají skvěle vypracované velikostní tabulky, a pokud si ani tak nejste jistá, pomůžou i emailem.

Nakonec vám šperk zabalí do krásné krabičky, převáží mašlí, přidají ručně tištěnou obálku s certifikátem a šperk putuje k Vám.

Já jsem si Eppi našla původně na facebooku, kde mě moc zaujaly perlové šperky, které prezentovali, i šperky s polodrahokamy – medový jantar a modrý opál jsou prostě úchvatné.

Já jsem ale zamilovaná do rubínu. Prozradím Vám tedy svou volbu- vybrala jsem si prstýnek se srdíčkovým rubínem. Tak snad si na něj včas ušetřím, nebo ho dostanu dárkem.

A vám můžu jen poradit – podívejte se na www.eppi.cz a vyberte si šperk ať už pro sebe, nebo jako dárek pro někoho z rodiny. Tady si vybere určitě každý. Já jsem ráda, že jsem našla esop – klenotnictví, kde jim stále záleží na zákazníkovi a vždycky se maximálně snaží vám vyjít vstříc. A tak by to mělo být.

A pokud chcete už dopředu myslet třeba na vánoce, tak honem, právě totiž mají i slevy...

Srdíčkový rubín v stříbrnem prstenu Bailey

—————


Střelba na sídlišti

Bydlím v klidné části na okraji města. Tedy doposud celkem klidné- konec města a rovná silnice svádí některé řidiče k rychlé jízdě,a kdo to tu nezná, a nečeká křižovatku, je občas nemile překvapen a bourá. Ale převážně BUM!, rána a pomačkané plechy, nic víc. Také na sousedství nemocnice jsem si zvykla. Houkání sanitek nás tak už neruší, je to zvuk, který čekáme. A tak si tu v poklidu žiju už skoro 30 let. Jenže blízkost Prahy a pole, které asi připadalo devenloperům nevyužité i sem přivedly stavaře a vyrostlo tu o pár paneláků navíc. A tím i spousta nových lidí. A tak se v naší bezpečné klidné čtvrti včera střílelo, pár ran z pistole, houkačky, sanitky, hasiči, policie a...koroner.. A tak mám pocit, že s nově přistěhovavšími se lidmi klid skončil. Přiznám se, že jsem pak večer měla strach jít po tmě vynést koš a dnes jsem objednala pro dcery baterky s paralyzérem, abych neměla takový strach, až se po tmě budou vracet z práce domů. Bezpečně se ale asi dlouho cítit nebudu.Jak to je s bezpečností ve vašem městě?


Požár

Život není vždycky fér, a ve vteřině se může změnit úplně všechno. Myslela jsem když jsem vstávala, jaký je dnešek krásný den,a těšila jsem se, jak vám tu napíšu něco krásného, nebo pozitivního. Ve vteřině jsem ale byla úplně jinde - v noci, nebo tedy spíš k ránu mé dceři a její kamarádce vyhořel byt. Shořelo úplně všechno - vlastně stihly holky z bytu vynést jen to co měly na sobě a psa. Zatím nevíme, proč hořelo - jestli od závady na elektrice,nebo jestli kamna, komín - byl to takový fofr, že musíme počkat na zprávu od hasičů. A já jako máma jsem z toho možná v ještě větším šoku než dcera. A tak pokud máte pocit, že se vám nedaří všechno jak si představujete, rozhlédněte se kolem sebe - vždyť ono to zas tak špatné není, že? Přeju vám všem krásný den. Já doufám, že i u nás bude líp. Po odražení ze dna se dá totiž jít jen nahoru..


První jarní den,a den štěstí

Tak jsem se dočkala, je první jarní den. A taky je dnes mezinárodní den štěstí. Takže jdo chce začít nějakou novou životní etapu, nebo se k něčemu rozhodnout, zkuste to. Na jaro se těším vždycky opravdu moc. Zima je pro mě jen nutné zlo a taková čekárna na jaro. Miluji když se začne zelenat jarní tráva . je tak svěží a krásná. Mám strašně ráda i pampelišky. Zahrádkáři mi asi moc za pravdu nedají,ale z mého pohledu jsou nádherné. Jako malá sluníčka, co popadala do trávy. A já nikdy neodolám a alespoň malý věneček si z nich udělám. V tu chvíli jsem jako malá holka a vůbec mi nevadí, že od pampelišek budu mít špinavé prsty. Taky začínají kvést stromy - to je nádhera, nad kterou se tají dech. Vždycky si říkám, že tu nádheru mohla příroda nechat na trochu delší dobu. A tak se procházím a nasávám tu krásu a ty vůně kolem a jsem opravdu šťastná. Užijte si dnešní jarní -šťastný den co nejlépe. Ať se vám všechno daří podle vašich představ -prostě -buďte v pohodě ..

Foto zdroj: pexels.com Tomáš Kouba


O dětských knížkách

Narazila jsem při brouzdání po internetu na ofocený obrázek stránky z knížky. A tak nějak mi vyrazil dech. Myslela jsem že po knážce O krtkovi, který chtěl vědět,kdo se mu vykakal na hlavu už mne nepřekvapí nic. Překvapilo.A pořádně. nejsem žádný poritámn,a s dětmi jsem i o sexu mluvila otevřeně,ale podávala jsem jim jen informace, které jsem předpokládala, že v jejich věku stačí. A bylo to vždyckly v pohodě. Když jsem viděla ale list z knížky, tak si říkám - je tohle fakt potřeba: nestačí info od maminky? Musí děti mít na takovéhle věci knížky: Ano, vždycky byly knihy pro pubertální děti, jak se vyznat ve vlastním těle a asexualitě.Ale puberťáci se prostě stydí. Nějak si neumím představit, že bych tuhle knížku šla číst dětem na dobrou noc. Zlatý Kája Mařík, a Honzíkova cesta..Koupili byste tuhle knížku svým dětem?: jaký na tohle téma knih pro děti máte názor (myslím tuhle erotickou, nebo O krtkovi a hovínkách, případně o prdění kdo si prdnul u dvora a podobné...)


Oslavy Sametové revoluce

Oslavy Sametové revoluce jsou za námi. Byla jsem v Praze a ta atmosféra byla báječná. I když přiznávám, že z toho velikého davu jsem byla trošku unavená. Přesto když slyšíte zpívat hymnu a Motlitbu pro Martu tolik lidí, až vás z toho zamrazí. je to nádhera. Když jsem před 30 lety studovala 2. ročník VŠ, vůbec mne nenapadlo, čeho budu svědkem. Tehdy jsem měla malinkou dcerku,takže jsem na demonstraci nejela, i když mne spolužáci zvali. Bylo mi úzko, když jsem zjistila co se na Národní třídě stalo - mezi zmlácenými bylo i spousta mých spolužáků. Jsem ráda, že tehdy se povedlo to, co nikdo netušil a čemu se nám ani nechtělo věřit - padl režim. jestli je to dnes lepší, nebo horší nebudu polemizovat, ani se mi nechce zaplétat se do nějakých politických diskuzí. Jsem ráda, že jsme se mohli včera demokraticky sejít a zavzpomínat, co bylo kdysi.A doufat, že bude líp ... (obrázek zdroj : megapixel.cz)



Kontakt

Jana v pohodě


Novinky

Přihlaste se k odběru novinek: