Blog

Jak malá holčička pobavila všechny lidi na autobusové zastávce

05.06.2018 13:30

Znáte ten pocit, když v horkém tropickém dni jdete rozpáleným sídlištěm na autobus? Všude se vzduch téměř tetelí, kolem rozžhavených aut se skoro nedá projít, a vy cestou k autobusu přemýšlíte, že uvnitř vozu bude ještě hůř než venku. Nálada nic moc, ploužíte se unavení a pak se stane něco, co vám dobije "baterky" na hodně dlouho. 

Na zastávku si s babičkou přihopsala holčička asi pětiletá. Ale to nebyla obyčejná holčička -to bylo sluníčko naprosto bez zábran. Babička už byla na její bezprostřednost evidentně zvyklá, my ostatní ne, takže už když přicházely k zastávce jsme se všichni otočili na zavolání : jé, vy máte ale na balkóně krásnou zahrádku... paní na balkoně se začala smát a my taky, protože holčička pokračovala: a šaty máte taky moc hezké. Naše babička má taky krásné, květované,ale nosí je delší, protože říká, že má už staré nohy . A maminka taky nosí dlouhé, protože se jí nechce ty nohy holit, a tatínek pak říká kdo mu bere pořád ty žiletky.

 To všechno stihla říct během pár vteřin a my na zastávce zapomněli na horko a řvali jsme smíchy. Když došly k zastávce, holčička nahlas pozdravila a začala si povídat ostatními. Naprosto bezprostředně jsme se dozvěděli, že paní má moc hezkou kabelku, a holčička dostane k narozeninám taky jednu malou, protože když byli s dědou na zmrzlině, zapomněla ji na lavičce a už tam pak nebyla. A maminka říkala, že je ráda, že tam děda nezapomněl i ji. Spousta bezprostředních a krásně milých vět od malé holky, která zlepšila náladu všem kolem.

 Každý si s ní ochotně povídal, všichni jsme zapomněli na únavu z horka. A když na vteřinu malá treperenda zavřela pusu, bylo to asi jen proto, že si v hlavě skládala písničku: Je tu vedro jako hrom, z toho chcípnul by i slon... S pusou od ucha k uchu jsme nastoupili do autobusu a myslím, že všichni budeme příště vyhlížet holčičku, která se v životě určitě neztratí..a spousta z nás si veršovánku o vedru a slonovi určitě pobrukovala ještě hodně dlouho

—————

když rozbolí zuby

01.03.2018 10:44

Rozbolely mne zuby. Už před dvěma týdny. A tak jsem poslušně nastoupila na léčbu k zubaři. Je fakt, že se zubaře strašně bojím, možná i proto se o zuby starám tak, abych nemusela chodit častěji než 2x za rok na povinnou preventivní prohlídku. Přesto se občas stane, že zuby bolí. Zubař mi prostě s pokrčením ramen řekne, že je to tím, že mám hodně dětí a nám ženám se prostě  zuby při těhotenství odvápňují a já nevím co ještě. (Doma pak když kolem mne projdou děti, mám chuť na ně syčet - vidíš, to je kvůli vám,  tak dlouho jsem vás nosila, vydržela porod, a teď mě kvůli vám ještě bolí zuby.Naštěstí se vždycky ovládnu a mlčím, ale ten pološílený pohled v očích asi je vidět, radši mi jdou všichni z cesty)

A tak druhý týden denně v 7 ráno už stojím na středisku a čekám na vyměnění drénu. Většina ostatních čekáren je prázdná, a mě napadá, že mám prostě smůlu a jsem jediná v celém městě koho bolí zuby. Ono je to ale lepší. Kdybych slyšela z ostatních ordinací zvuk vrtačky, asi by se mi trochu podlamovaly kolena. Ten zvuk je šílený.

 Ale je fakt, že i zubní vrtačky prošly modernizací a už to s nimi tolik nebolí, jako když si vzpomenu na vrtačku před nějakými 40 lety když jsem byla hodně malá a měla kaz- byla asi pomalejší, hodně -opravdu hodně hlučná, odstřikovala z ní voda, která chladila při vrtání zub, byla pomalá a- bolelo to. I tak si vždycky říkám, že mám štěstí, že tyhle dnešní vrtačky jsou rychlé . Co kdybych žila v době, kdy byly vrtačky na šlapací pohon - to musela být šílená bolest. 

No a když stojíte v čekárně a napadají vás podobné myšlenky, najednou mě začnou bolet i ostatní zuby, které jsem předtím měla v pohodě. No a protože se umím vystresovat pěkně sama, tak si představím, jak asi museli trpět lidi ve středověku - bolí zuby? šup ke kováři a kleštěma nechat vytrhnout. To už jsem ve stavu, kdy se mi podlamují kolena a pomalu ustupuju k východu. V tu chvíli se naštěstí otevřou většinou dveře ordinace a doktor mne s milým úsměvem zve dál. Když se blížím ke křeslu, sbažím se zavtipkovat, že na matějské bych za povození na křesle musela platit vstupné,ale dušičku mám v tu chvíli fakt malinkou. Naštěstí pan doktor pracuje rychle. Z ordinace mizím rychlostí 

blesku a ještě vnímám za zády-Tak zase zítra. A já už si začínám představovat, jak ve středověku trhali zuby...

Tak mi držte palce zase zítra ráno v 7..

—————

1. kolo prezidentských voleb je za námi...naštěstí...co přineslo?

15.01.2018 13:12

Na začátku chci upozornit, že nemám ráda politiku, leckdy politikům ani nerozumím - podle mne mluví řečí nám běžným lidem nesrozumitelnou.

Přesto mi to nedalo a musím k 1. kolu prezidentských voleb napsat alespoň pár slov.

Upřímně přiznávám, že nechci řešit, kdo je vítěz a kdo poražený. Všech 8 kandidátů do své kampaně dalo to nej ze sebe a svého přesvědčení.

A všichni se zaštiťují demokracií. A já jsem člověk, co je demokracií nadšený od prvního dne, kdy jsme na Národní třídě začali socialismus tlačit do kouta.

A tak mám radost i z demokratických voleb. Jenže kolikáté volby to za poslední dobu jsou - mám pocit, že neustále chodím volit - prezidenta, starostu, poslance, senátory - je těch voleb nějak moc a já jsem z toho trochu unavená. A zděšená- to nejsem tedy přímo z voleb,ale z toho, co se kolem nich děje. Kolik znalců politiky najednou na internetu a facebooku sdílí své komentáře, velmi často tak drsné a sprosté, přímo až nenávistné, že se mi z toho trochu tají dech. Tolik nenávisti sebou tyhle projevy nesou. A tak se vždycky těším na dobu, kdy se situace uklidní a všichni ti glosátoři se zklidní a já si na internetu přečtu normální zprávy (pokud tedy vynechám všechny ty hromadné nehody, loupeže, vraždy a znásilnění- vážně jsme takoví cvoci, že o tom chceme číst a je jich plný internet?).

A tak trochu doufám, že demokracie vydrží všechny tyhle nedemokratické komentáře a poznámky. A upřímně- budu ráda, až bude po volbách - až demokraticky projevíme názor, bude zvolen jeden většinou lidí volený kandidát, a opět naivně doufám, že druhá protistrana uzná princip demokracie a popřeje vítězi - bez urážek a zlých slov. Takovou demokracii jsme přece vždycky chtěli, ne?

—————

V novém roce buďme v pohodě a usměvaví

03.01.2018 12:27

Na začátku roku vždycky tak trochu bilancuji rok minulý - ten můj nebyl ničím moc vyjímečný, měla jsem se celkem fajn a nestěžuji si. Práce jsem měla dost, partnera mám fajn, a děti - mám úplně normální... Vždycky mne tak trochu pobaví, když otevřu internet a je plný dokonalé domácí pohody, fotek čistých dětí v naprosto uklizených pokojíčcích a v aranžích, jaké se mi prostě nepovedou.

 Moje děti se dokázaly zamatlat snad hned když se oblékly, o uklizeném pokoji nemůže být řeč ani když byly malé,ani když dospěly a jsou velké. Jen se snažím udržet vše v rozumné míře, a občas jsem prostě zařvala tak, že s hrůzou začaly uklízet i děti u sousedů. Před vánoci obzvláště se to všude hemží přáními plnými pohody a úsměvů, dokonalými fotkami 30 druhů cukroví a stromky skoro profi nazdobenými a nafocenými..

Nechápu, jak je možné, že všude v obchodních centrech a na ulicích potkávám uštvané a unavené ženy ověšené taškami, tak si říkám, jak je to prostě možné. A tak  klidně přiznám, že mě děti před vánoci naštvaly, protože se jim nechtělo pomoct s cukrovím ani úklidem, a stálo mě dost sil je donutit zvednout oči od mobilů a notebooků. Přesto se svátky povedly, bylo nám spolu fajn, všichni jsme se sešli a bylo veselo. A tak jsem si řekla, jestli bych neměla taky začít dělat takové aranže, abych měla dokonalé fotky..dám si tedy předsevzetí a naučím se lépe fotit a upravovat fotky..Předsevzetí typu:Začnu běhat už si dávno nedávám. Tak dlouho jsem si vždycky říkala, že začnu zítra, až jsem stejně nevyběhla a měla jsem špatný pocit, že jsem nedodržela, co jsem si předsevzala.

A jak jste na tom vy? Dáváte si předsevzetí? 

Věřte, že není důležité to, co se považuje za m´dní vlnu a co nám média předkládají jako nutný vzorec žití. Důležiité je cítit se v pohodě. A když jsme v pohodě my, přeneseme ji i na ostatní. A tak místo předsevzetí se každý den na někoho usmějte - i ten největší bručoun vám úsměv oplatí, nebo alespoň bude mít lepší den. A pokud úsměv předá dál, bude  najednou lépe víc lidem. A takový bych chtěla mít rok 2018 - plný úsměvů a pohody.

Free stock photo of sea, dawn, sunset, person

—————

Ježíšku,přines mi štěně...

25.10.2017 17:33
 

Blíží se vánoce a s nimi nakupování dárků. Lámeme si hlavu s tím, jak své blízké potěšit co nejvíce. A většina dětí si pod stromečkem přeje najít živé zvíře.

Pokud tedy uvažujete o živém dárku pod stromeček, zvažte pořádně všechny okolnosti.

-

- děti většinou chtějí mazlíčka, povinnost a starání se o zvíře neberou do úvahy

- počítejte s tím, že pokud koupíte psa, budete ho venčit vy

- zvažte možnosti chovu zvířete - panelák má jiné podmínky než rodinný dům

- zvolte zvíře, které vám nebude vadit - například kočičky jsou velmi svéhlavé, lezou kam se jim líbí, fretky jsou cítit a podobně

- zvažte, jestli  není někdo v rodině alergický na zvířecí srst

- uvědomte si, že zvíře je závazek na dlouhou dobu - průměrný věk dožití psů je 12 let, koček 11, morčat 8let, křečků 3 roky, králíčků až 10 let

- po zvířatech budete pravděpodobně nehody v podobě výkalů uklízet vy (a to i kočičích záchodů)

- veterinární prohlídky a péče o zvířátko nejsou zadarmo

 

Pokud si jste vědomi všech argumentů pro i proti, vyberte zvíře vhodné pro celou vaši rodinu. není fajn koupit kočku, když váš partner kočky moc nemusí. S koupí domácího mazlíčka musí být srozuměni oba partneři, předejdete tak zbytečným sporům. Pokud jste se rozhodli pro živý dárek, zvolte zvíře takové, u kterého jste si opravdu jistí, že se budete schopni o něj postarat. Nejste li si jistí, začněte u potomka třeba s rybičkami - bude li dítě schopné se starat o rybičky dobře, zvládne i náročnější zvířátko (s vaší pomocí). 

Při nákupu živých dárků je opravdu třeba zvážit všechna pro a proti. Pokud se vaše dítě nadchne každou chvíli pro něco jiného, ani zvíře ho asi dlouho bavit nebude. A je pak škoda když po vánocích jsou útulky plné zvířátek, která doma nechtějí nebo najednou z nějakého důvodu mít nemohou. Psi moc nahlas štějkají, kočky trhají záclony a shazují dekorace, papoušci jsou hluční , prasátka vyrostou víc než jste čekali. Pamatujte na to, že zvíře se nedá vypnout - a pokud tohle vše máte v hlavě srovnané a na zvíře jste připraveni, bude vám určitě dobrým společníkem spoustu let. 

Tak krásné vánoce.

Stáhněte soubor na disk animal, dog, pet, roztomilý

 

—————

Existují ještě rytíři a stateční muži?

02.10.2017 13:15

Praha. Je krásná, je to naše hlavní město, obdivujeme ji a chlubíme se jí. Má ale i svou druhou tvář, jako každé velkoměsto- pod rouškou anonymity se tu občas dějí věci, nad kterými zůstává tak trochu rozum stát. Tak třeba při vystupování z autobusu mladá drobná blondýna se slovy : „S dovolením“ se protahuje kolem mladé snědé ženy, aby mohla vystoupit. Možná si řeknete, co je na té situaci zvláštního? Zvláštní je to, že najednou s nadávkami snědá žena skočí zezadu na malou blondýnu a zezadu jí s nadávkami škrtí. Ta malá blondýnka zpočátku nemá šanci se bránit, útok a napadení je velmi nečekané, nemůže vlastně ani volat o pomoc, protože při škrcení zezadu nemůžete vlastně vůbec nic. Po chvíli ale blondýnka popadá dech a přehazuje tmavou ženu přes bok na zem, a tam útočnice nečekaně dostala trochu nakládačku. Blondýna totiž působí malinká a křehká, ale protože je sportovec, zná základy sebeobrany a hlavně – chodila nějakou dobu na Kick box. Tahle scéna se mne dotýká o to víc, že ona malá drobná blondýna je moje dcera. Útočnice měla smůlu, že padla na někoho, kdo se uměl ubránit, byť vypadá křehce. A protože najednou kolem ní bylo ještě pár tmavých spoluobčanů, měla štěstí, že nedostala pořádně. Co je na tom všem ale zarážející je to, že na zastávce bylo v tu chvíli zhruba 30 lidí. Nikdo nevěděl, jestli se ta malá holka dokáže bránit, přesto jí nikdo, opravdu nikdo z těch lidí nepřišel na pomoc. Všichni měli honem něco na práci, nebo se dívali jinam. A tak se ptám: Copak těm mužům chybí úplně chlapství? Kam se poděla čest a snaha bránit slabší? Nebo prostě lidsky někomu pomoct? Copak jim nedochází, že příště místo mojí dcery se ve stejné situaci mohou ocitnout jejich dcery, nebo matky, sestry, manželky, přítelkyně? Existují ještě rytíři a stateční muži, nebo mezi námi je jen zbabělost a lhostejnost? Kam jsme se dostali, když lidé jsou k sobě tak lhostejní, že jim nevadí, když vedle nich někdo někoho napadne a mlátí. Jsme tak otupělí vůči násilí? Opravdu mě mrzí, že ze světa zmizeli správní chlapi. A jsem opravdu ráda, že alespoň občas svitne naděje, když se na světě objeví lidé, jako byl pan Michal Velíšek, a lidé, kteří jsou nominováni na cenu Michala Velíška. Je tak alespoň nějaká naděje, že pokud se někdy dostanu do problému, někdo mi pomůže. Doufám, že už se nikdo z mých blízkých nedostane do situace, ve které se ocitla moje dcera – totiž že uprostřed davu lidí jí nikdo nepomůže, když má problémy a někdo jí ubližuje. Neustále čteme o přepadeních a znásilněních, a tak si v duchu říkám- proč jim nikdo nepomohl? Strach je přirozený, ale mít morální hodnoty, překonat strach a pomoct komukoliv, kdo v nouzi pomoc potřebuje z vás udělá hrdinu. 

—————

Podzim

19.09.2017 12:53

Podzim.

Nikdy bych nevěřila, že budu podzimem tak nadšená. Vždycky jsem byla spíš letní člověk ( léto mám ráda pořád,ale v posledních letech je slovy klasika"poněkud nešťastné" - buď je takové vedro, že se nedá vyjít ven, nebo prší), v poslední době si ale podzim vyloženě užívám. Podzim je ideální na procházky. někdy si při nich odpočinu, někdy si rovnám v hlavě co si urovnat potřebuji  - na to jsou procházky ideální, je klid a můžu si přemýšlet o čem chci, a někdy se kochám. Kochání mám asi nejraději.  Čím jsem starší, tím víc nějak vnímám tu pohodu podzimní krajiny. Nikdo nikam nespěchá, všichni jsou v takovém poklidu, všude je spousta barevného listí, dozrávají rudé šípky a jeřabiny- moc hezky se na to vše kolem kouká.  Když jsem byla malá, moc ráda jsem chodila spadaným listím a hrnula je botou před sebou, za mnou zůstávaly kopky listí a já jsem se tím ohromně bavila. Moje maminka už méně, takže větu "Zvedej ty nohy!" doprovázel často pohlavek nebo herda do zad. Maminka měla strach o moje boty, mě to ale nikdy neodradilo. Musím přiznat, že hrnout nohou listí mne baví pořád. maminka už mi sice za to herdu nedá,ale radši se rozhlédnu vždycky kolem, abych nevypadala jako blázen. Nějak mne asi to chození listím vrací do dětství, je mi to prostě příjemné. A taky na podzim zrají kaštany. Nemyslím ty jedlé (ač je mám moc ráda)., ale ty klasické, ze kterých se dá leccos vytvořit. A tak se vracím z procházek s kapsami plnými kaštanů a pak s vnukem tvoříme. Zvířátka, postavičky, auta - bavíme se u toho vždycky skvěle. Podzim je prostě celkem fajn. I když bych raději,aby ještě chvíli vydrželo počasí a nebyla zima - babí léto vypadá , že letos nebude,ač jsem se na něj moc těšila, jsem na podzim vždycky naladěná tak trochu nostalgicky,ale hlavně jsem naladěna na tu krásu všude kolem. Nemusím u toho s nikým mluvit, stačí mi chodit a dívat se-  podzim je k procházkám jako stvořený.

—————

čas..

19.07.2017 12:11

Čas.
Čas je to nejspravedlivější, co na světě známe. Měří všem stejně, bez rozdílu věku, pohlaví nebo národnosti. Přesto čas vnímáme často velmi různě. Jako malá holka jsem se těšila na prázdniny – nekonečný školní rok plný nekonečných vyučovacích hodin – také se vám někdy zdálo oněch 45 minut vyučovací hodiny nepřiměřeně dlouhých proti přestávce, která svými 10 minutami uběhla neskutečně rychle? Ale i tenhle čas jsme vydrželi a byly konečně prázdniny. Dlouhé, vytoužené-a najednou byly hned fuč. Pár vykoupání, tábor, chvilku u babičky a je po prázdninách. Už tehdy jsem paradox času začala vnímat. A jak jsem dospívala, byly paradoxy častější a výraznější – jedno rande, tajné , místo školy s klukem , co se rodičům příliš nezdál bylo vyváženo šíleně dlouhým pohovorem v ředitelně, vysvětlujícím , že záškoláctví není v pohodě a následně měsíc domácího vězení. A přitom to rande uteklo fakt rychle, věřte mi. V dospělosti jsem čas nějak přestala řešit, časové paradoxy mi ale nějak zůstaly osudem přišité. Porody mých dětí – bolest stahů, o které tvrdili, že trvá půl minuty se táhla celou věčnost, pohovory u šéfa-nekonečná doba, zato káva s kamarádkou –tlesk a hodinka je fuč. Začala jsem si říkat, jestli čas není v nějaké smyčce, nebo jestli nějaký potměšilý panák se stopkami v ruce nestojí někde za rohem a potměšile mi čas nezkracuje a neprodlužuje podle své poťouchlé nálady. Chvilka, kdy dceru porazilo auto – minuty, kdy jsem čekala na doktora byly věčné, byla malá, skoro se mezi přístroji ztrácela a přitom najednou jako mávnutím proutku vedle mě stála slečna v maturitních šatech a já se ptala, kde je ta malá holka, které jsem včera foukala na rozbité koleno a zpívala ukolébavku proti strašidlům, aby na ni nekoukal zpod postele bubák. Některé věci se v životě neskutečně táhnou, jiné přeletí jako vánek a jsou hned pryč. Chvíle nekonečného čekání, kdy děti zůstanou venku déle než mají, a zoufalé mámy sledují ručičky hodin, které jako by zůstávaly stát a strach je zastavil na ciferníku hodin – a přitom jako teenager jsem tutéž dobu vnímala jako chviličku, kterou jsem se zpozdila a nechápala jsem, proč máma nespí a sedí v křesle skoro šedivá strachy. Některé chvíle nám milosrdně čas schová, jiné okamžiky si pamatujeme napořád. S neúprosnou přesností nám tik, tak odkrajuje z každého dne, týdne, roku. Někdy na něj nadáváme, zdá se nám ho málo, jindy se nemůžeme dočkat konce chvilky, která není zrovna fajn. Přesto stárneme všichni stejně, naše hodina je stejně dlouhá jako sousedova a je jen na nás, jak se svým časem naložíme. Už dávno vím, že čas není zlý pán, je to spravedlivá veličina. Nikdo z nás ale neví, kolik toho jeho času mu ještě zbývá. Proto se snažím prožít každou chvilku tak, abych si večer před usnutím mohla říct- dnešek byl prostě bezva den. A pak se podívat na hodiny, a tik tak odměřit čas do chvíle, než ráno budík odměří čas na vstávání a začne další den. 
Děkuji stránce a obchodu Helveti.cz https://www.helveti.cz/ za super soutěž na téma Čas

—————

V noci ze 30.5 na 31.5 začíná platit protikuřácký zákon...

29.05.2017 12:15

Všude se v posledních dnech hodně mluví o takzvaném „Protikuřáckém zákonu“, který začne platit v noci z úterka na středu. Já nad ním trochu kroutím hlavou.  Pokud si někdo zapálí v restauraci, bude pokutován. Pokuty podle zákona budou směřovat spíš na samotného kuřáka, než na hostinského. Ti mají ještě 90 dní na to, aby prostory upravili a připravili se na fungování v praxi. A teď začne takové to typicky české obcházení. Všichni se budou snažit zákon nějak obejít. A jak znám české koumáky, určitě něco brzy vymyslí.

Já sama jsem nekuřák, takže  sama za sebe bych to asi ani neřešila, ale ta regulace mi přijde velmi zvláštní. Chápu ji v restauracích, kam chodí lidé na jídlo nebo s malými dětmi. I v době socialismu byly všude cedule a všichni jsme si zvykli, že se prostě v době oběda nekouří. Od 11 h do 14 h jste si nikde zapálit nesměli. Úplně vyřadit ale kouření mi přijde trochu přitažené za vlasy. Třeba v malé hospůdce, kam nikdo na jídlo nejde, je to nějaká čtvrtá cenová a chlapi tam jdou večer na pivo, tam asi bude trochu problém. Vezměte kopáčovi, a nebo třeba cestářovi ( nebo jiné podobné zaměstnání), kde chlapi kouří opravdu dlouho, možnost si u piva zapálit, bude to pro ně velký problém. Ale i to si umím dost dobře představit. Jen někdy moc nechápu snahu za každou cenu zamezit dospělým kouření, Ono by asi bylo rozumnější zabránit v kouření dětem, a problémů by byla polovina. Já sama jsem nedávno koukala se spadlou bradou, když pod základní školou ráno stojí skupinky dětí (a nemluvím o 15 letých výrostcích, ale třeba 10 letých holčičkách) a kouří. A nejen pod školou, je to za hřbitovem, prostě na spoustě míst. Kde se proboha tak malé děti dostanou k cigaretám? A jak to, že to rodiče z nich necítí? Ty děti zjevně nekouřily poprvé, držely cigarety velmi zkušeně.  Tady jsem se ozvala, a donutila je cigaretu zahodit, i když je mi jasné, že si za rohem zapálí znova. Starším výrostkům kolem 14-15 let už si domlouvat netroufám. Jsou drzí a agresivní, je to špatné, ale když jsou v partě, jde z nich leckdy strach. Myslím, že zaměřit se na zamezování kouření je krok správným směrem. Direktivně ho ale zakazovat starým lidem, co kouří celý život je asi trochu přehnané. U dětí se s tím ale ještě pořád něco dělat dá. Minimálně víc hlídat prodej cigaret nezletilým , a všímat si dětí kolem sebe. 

—————

Jak jsem šla fotit jaro...

29.03.2017 13:15

Jaro..jak já miluji jaro. V podstatě celou zimu jen čekám, až první sluneční paprsky začnou budit všechno kolem mě. A pak chodím a kochám se. Očima doslova popotahuju první kytičky ze záhonů, narozdíl od zahrádkářů se těším na tu jasně zelenou jarní trávu posypanou žlutými terčíky pampelišek. Jako malá holka si upletu alespoň jeden věneček a vůbec mi nevadí, že budu mít prsty začerněné od mlíčí. Na jaře prostě rozkvétám. A rozkvétají i okrasné třešně a sakury, chomáče růžových květů pak obsypou stromy a všude vzduchem létají okvětní lístečky, na zemi je růžový koberec - prostě pohádka a já bych chtěla být malá holka a sypat si ty kvítky do vlasů a cítit se jako princezna. A nejsem jediná, chodíme se všichni procházet do aleje, kde tyhle stromy jsou a dychtivě čekáme, až ta nádhera propukne. Je to tolik krásy, že se člověku až tají dech. Jaro je pro mě vyjímečné období. A tak si vezmu foťák a půjdu si nějakou tu kytičku vyfotit a až mi na konci podzimu bude smutno z toho, že se příroda chystá spát, připomenu si to jarní kouzlo fotkou a bude mi zaseo něco líp. A tak jdu hledat - našla jsem hned kousek od našeho domu pár jemných fialek, a tak se blížím , připravuji si foťák, ale ouha - nemůžu prostě fotit, mezi fialkami je velké psí - no hovínko, co jiného. A tak znechuceně odvracím oči a začínám jaro vidět i trochu jinak. po zimě se na holých trávnících válejí psí výkaly jedno vedle druhého. Na sídlišti přibývá pejsků, ale uklízet po nich se asi nikomu moc nechce.  Už jsem se setkala se spoustou hloupých názorů, proč hovínka nesbírat - tím, že přece za psa městu platí (a jak by asi město mělo obcházet všechny plochy a trávníky a sbírat po pejscích výkaly), nebo prostě jen hloupé výmluvy. Po psech se prostě neuklízí. A nejen na okrajových částech města, ale i uprostřed náměstí vede maminka pejska a synka , pejsek se začne venčit na chodníku, ale maminka se tváří, jako že nic nevidí, počká na dokončení psí potřeby a klidně odejde. A tak kličkujeme všichni mezi hovínky po celém městě. A je to čím dál horší. na místech, kde si moje děti vždycky bez problémů hrály teď kličkujete mezi psími hromádkami. A mě je z toho smutno. já sama pejska mám a vím, že není problém mít v kapse několik sáčků a prostě sbírat. A tak jen doufám, že se mi povede nějakou jarní fotku "ulovit", aniž by moje boty přišly k úhoně. A snad se pejskaři nad sebou trochu zamyslí a začnou po svých pejscích uklízet. Všem nám pak bude tak nějak krásněji a na tu jarní nádheru kolem se bude lépe koukat..

 

zdroj obrázku  https://stock.adobe.com/cz/search?k=pes+a+kv%C4%9Btina&show_images=1&filters%5Bcontent_type%3Avideo%5D=1&filters%5Bcontent_type%3Atemplate%5D=1&filters%5Bcontent_type%3A3d%5D=1&color=&native_visual_search=&similar_content_id=

 

 

Australian shepherd dog lying on the lawn with dandelions

—————



Kontakt

Jana v pohodě


Novinky

Přihlaste se k odběru novinek: