Blog

Multikulturní vztahy

23.08.2016 20:05

Včera jsem narazila na internetu na článek - nebo spíš dotaz v jednom facebookovém  fóru, od té doby mi leží v hlavě.

Mladá žena se tam ptala na zkušenosti ostatních dam s takzvanou multikulturní láskou.. Jak je to obvyklé, byla ta žena na dovolené v cizině a zamilovala se do Araba. Nejsem člověk s předsudky, cizinci mi nevadí, ale trochu mě zaráží ta neustálá naivita některých žen. Všude se píše o takzvaných "plážových inženýrech a playbojích" . To jsou mladí muži, kteří se zamilovávají do turistek a chtějí vycestovat ze země. Ano, je určitě možné, že se někdo zamiluje na první pohled, tady se ale zamilovávají všichni mladíci na první pohled. A protože Arabští muži jsou velmi výřeční a umí velmi dobře lichotit, nám nesebevědomým Češkám to prostě dělá dobře. A tak lichocením mladíci dosáhnou pocitu zamilovanosti velmi rychle. Spousta žen pak má pocit, že jí se nestalo nic špatného- konečně totiž potkala lásku jako trám, a ta její láska je ta pravá, ona si přece nenaběhne. Je mi pak líto těch zlomených srdíček, když si dámy přivedou milého do Čech a ona ta láska najednou zmizí. Já znám osobně dvě dámy - jedna má malé dítě, a po rozvodu jí bylo opravdu smutno, chápu tedy, že lichocení hezkého snědého kluka jí bylo jako balzám na duši. Nějak jí ale zapomněl říct, že jelikož má dítě, jeho silně nábožensky založená rodina ji s dítětem nikdy nepřijme. Takže v důsledku po pár měsících lásky jako trám chodí uplakaná znova. Druhá dívka-tedy spíš už žena má s cizincem dítě, vzali se, ale synka vychovává sama, manžel zmizel, dělá dluhy, na syna neplatí- a ona je v konečném důsledku moooc smutná.

Chápu, že v zamilovanosti každá z nás vidí svého milého jako tu skutečnou pravou lásku. Přesto je lepší i v době zamilovanosti zajít na nějaké diskuzní fórum - překvapilo mě, že je jich poměrně dost a tam se svěřit a poradit s ženami, které podobné zkušenosti o soužití s cizincem mají. Možná si tím ušetří spoustu slz a smutku. I když jeden šťastný příběh v okolí taky znám (to abych nebyla jen proti)- dcery spolužačka má Arabského manžela, konvertovala k islámu, chodí zahalená i doma, mají dvě malé děti a jsou spolu spokojení. Každému vyhovuje něco jiného, přesto bych holkám, dívkám , ženám i svým dcerám poradila: Klidně poslouchejte lichotky, je to příjemné, chcete-li nějaký letní románek-prosím, užijte si ho, přesto ale pokud plánujete vztah s cizincem, přečtěte si nejdřív jaké jsou kulturní zvyky v jeho zemi, jak se u nich žije, jaké mají v jeho společnosti ženy postavení- ušetříte si tím spoustu slz a zlomené srdce pokud nejste připravená na velkou dávku kompromisů a ústupků. Ta slečna z oné internetové diskuze byla velmi naivní a asi i překvapená. 

Na závěr chci napsat, že opravdu nechci psát štvavý článek proti cizincům, nic proti nim nemám, i mě se líbí,ale chci jen upozornit na staré známé přísloví: Jiný kraj, jiný mrav....Abychom po letní plážové romanci a lásce nebyly překvapené a uplakané . Tak hezký zbytek léta-třeba i někde na pláži

 
 

 

—————

Šperky, které hladí po duši - to je Eppi.cz

15.08.2016 18:15

Vždycky jsem jako každá žena měla slabost pro hezké šperky. Nikdy jsem si je ale nekupovala, spíš jsem je dostávala.

A protože leckdy se sázelo spíš na překvapení , než na moje sny a přání, šperk často skončil uložen ve šperkovnice.

Tedy ne, že bych jich dostávala tolik, ale často šperk odpovídal spíš vkusu toho, kdo mi jej daroval, než mému. Sice platí přísloví : „Darovanému koni na zuby nekoukej“ , u šperků je to ale trochu jinak.

Ke šperkům má každá žena vztah srdeční. Musí se líbit, musí padnout a slušet a musí něco vyjadřovat.

Samozřejmě jsme ovlivněny i tím, kdo nám šperk daroval.

A protože jsem už velká holka, rozhodla jsem se, že si konečně koupím šperk o jaké jsem vždycky snila. Tedy já si ho vyberu, přítel mi ho koupí až bude nějaká příležitost (doufám že bude brzy než třeba za rok …). A protože jsem vždycky snila o šperku s červeným kamenem, je tu jasná volnba- český granát, nebo rubín.

Hledala jsem a našla- rubínový prstýnek, čarokrásný, a přesně takový, jaký jsem vždycky chtěla.

Volba klenotnictví byla u mě předem jasná.

Já si svůj šperk vyberu na www.eppi.cz. S tímhle Ezopem mám jen ty nejlepší zkušenosti. Každý šperk má u nich svůj certifikát z výroby a doživotní záruku. Samozřejmostí u Eppi je úprava šperku, pokud něco nesedí tak, jak má. I s velikostí Vám moc rádi a ochotně pomohou – mají skvěle vypracované velikostní tabulky, a pokud si ani tak nejste jistá, pomůžou i emailem.

Nakonec vám šperk zabalí do krásné krabičky, převáží mašlí, přidají ručně tištěnou obálku s certifikátem a šperk putuje k Vám.

Já jsem si Eppi našla původně na facebooku, kde mě moc zaujaly perlové šperky, které prezentovali, i šperky s polodrahokamy – medový jantar a modrý opál jsou prostě úchvatné.

Já jsem ale zamilovaná do rubínu. Prozradím Vám tedy svou volbu- vybrala jsem si prstýnek se srdíčkovým rubínem. Tak snad si na něj včas ušetřím, nebo ho dostanu dárkem.

A vám můžu jen poradit – podívejte se na www.eppi.cz a vyberte si šperk ať už pro sebe, nebo jako dárek pro někoho z rodiny. Tady si vybere určitě každý. Já jsem ráda, že jsem našla esop – klenotnictví, kde jim stále záleží na zákazníkovi a vždycky se maximálně snaží vám vyjít vstříc. A tak by to mělo být.

A pokud chcete už dopředu myslet třeba na vánoce, tak honem, právě totiž mají i slevy...

Srdíčkový rubín v stříbrnem prstenu Bailey

—————

Léto budiž pochváleno...

08.08.2016 15:28

Je léto a venku je vedro. Jsem nucena být na sídlišti a tak se trochu nudím. Ve vedru se nedá nic moc dělat. Raději bych byla někde u vody, ale nemůžu. Vybrala jsem si nejnevhodnější dobu k angíně, jakou si člověk může vybrat.

Miluju léto, miluju i horké dny, a miluju odmala koupání. Hned jak se řekne léto a koupání, vybaví se mi dětství a cesty na koupaliště. Měli jsme za městečkem malou přehradu, kam jsme se všichni chodili koupat. Nebylo to blízko, přesto si pamatuju, že jsme ty zhruba 3,5 kilometrů chodili i jako děti rádi. Dodnes obdivuju maminku, když sebou nesla deku, trochu pití, opalovací krémy, kruhy a rukávky, plavky, ručník a rohlíky a rajčata nebo mrkve abychom neměli při plavání hlad. Občas měla pořádně naloženou tašku. Cesta vedla přes celé město a pak přes pole cestičkou – v tom vedru nad obilím se vzdech horkem přímo tetelil, občas se až obtížně dýchalo ( když slyším občas někoho říkat, že dřív nebyla taková vedra jako teď, vzpomenu si na ten rozpálený vzduch nad polem s obilím a jen se pousměju)

Nikdo kolem neměl auto, připadalo nám všem normální a běžné, že chodíme tak daleko pěšky. Na přehradě bývalo tak plno, že bylo někdy obtížné sehnat místo, kam by se dala rozložit deka. Dospělí si tam povídali a my děti jsme se cákali.  Po cestě jsme museli trochu vychladnout (proto si dodnes pamatuju, že uhřátí do vody nesmí), tak jsme netrpělivě čekali a netrpělivě do maminky hučeli:Už můžu do vody? To se ozývalo z každé deky.. Hurá, povoleno. Šup a už jsme vyváděli. Voda u břehu byla vždycky studená. Tolik dětí ji tam vždycky natolik rozvířilo, že u břehu nebyla nikdy teplá.  Po chvíli nám drkotaly zimou zuby, modraly nám pusy, ale ven z vody jsme šli až na nekompromisní zavolání některého z rodičů. Pak jsme se nasvačili, honili se chvíli kolem dek a zase do vody. Když jsem byla starší a uměla víc plavat, byla jsem ráda, když jsem překonala rozvířenou studenou vodu a plavala dál – tam byla voda klidnější a prohřátá, plavalo se krásně. Kdo měl nafukovací lehátko, byl často středem zájmu. Dalo se z něj totiž skákat a dělat různé vylomeninky. Prostě letní pohoda jak má být. Od té doby miluju léto a koupání.

A tak sedím na balkoně a doufám, že mi bude brzy líp a budu moct k vodě. Je mi trochu líto dnešních dětí, které radši budou sedět doma a koukat na počítači na film, než aby šli ven. Připravují se tím o hodně legrace a pohody. A taky se musím pousmát, když před balkonem slyším sousedky nadávat na horko. Ještě nedávno nadávaly, že je jim zima a taky že letos snad ani nebude léto.. Mám chuť jim říct, že za 4 měsíce už jsou tu zas vánoce, tak ať si užívají teplo,ale radši je nechám nadávat – proč si kazit náladu. V lednici mám vychlazený meloun – další z letních slastí. Takže si kus ukrojím a budu si užívat léto.  

—————

Je volná výchova opravdu správná pro dítě?

28.06.2016 16:34

Nemám moc ráda Talk show. Občas ale udělám výjimku a podívám se na pana Krause nebo pana Šípa. Mám celkem ráda jejich lehce ironický pohled na svět a vedení dialogu ve stejném smyslu.

A tak jsem se uvelebila u televize, že si odpočinu a nechám se bavit. Pan Kraus měl jako prvního hosta modelku Helenu Houdovou. Přivedla sebou svého odhaduji 5-6 let starého syna a začala hovořit o stylu RAW. Bylo vidět, že řeší úplně jiné problémy než maminy na mateřské, které sotva vyjdou s výplatou, ale to řešit nechci. Spíš mě zarazil chlapeček. Zlobil. Ano, je to dítě a nudilo se, takže je pochopitelné, že bude asi rušit. V tom případě bych ho ale sebou nebrala do Talk show. Prý, ale když slyšel že maminka bude v televizi, chtěl za každou cenu jít taky.  A tak tedy šel. Hned v začátku jsem zaregistrovala, že se nevhodně choval k moderátorovi, to ale přešel pan Kraus ironií a smíchem. Po chvíli povídání si s modelkou se ozvalo : „Au, On mě kousnul.!“ Věřte nevěřte, dítko kouslo maminku do ruky, a ona se usmála a s konstatováním, že ji synek kousnul, ho pohladila, usmála se na něj a …nic. Zareagoval pan Kraus slovy: A dostal jsi už chlapečku někdy nabacáno? Modelka se usmála, bylo vidět, že hošík nikdy ani plácnut přes ruku nebyl. A tak ji během rozhovoru kousnul ještě asi 3x, vždy s pohlazením. Musela mu být přinesena jiná voda k pití, protože tu co měli ve studiu nechtěl. Výsledek byl, že jsem se přestala úplně soustředit na rozhovor,a sledovala co spratek udělá. Promiňte mi to pojmenování, ale to dítě opravdu spratek bylo. Můžou se do mě maminky, co uznávají volnou americkou výchovu pustit, že tomu nerozumím. Omyl, dámy, já sama mám čtyři děti, a kdyby mi tohle vyváděly, styděla bych se a byly by velmi důrazně pokárány. Nemusí být za každou cenu bité, ale pokárání by přijít mělo. Krom toho, že jsem matka, jsem pracovala i jako učitelka. A vím, že děti, vychovávané volnou metodou mají v životě problémy. A jejich rodiče později také. Děti musí mít určité mantinely, za které pak už nesmí. A je jim pak líp, jsou šťastnější. Zažila jsem pár maminek, které mi na rodičovském sdružení u čtvrťáků plakaly, že své děti nezvládají. Volná výchova nebyla prostě to správné. Ale na druhou stranu, ať si každý vychovává své dítě jak chce, že? Jenže upřímně mě děsí, že jednou až budu stará a třeba v domě s pečovatelskou službou bude o mě pečovat právě Spratek. Dlouho po pořadu mi chování dítka vrtalo v hlavě. Tak jsem se rozhodla, že se z toho „vypíšu“. Opravdu nejsem zastánce bití. Já sama jsem v dětství několikrát dostala. Vždycky to bylo zaslouženě a mělo to na mě následky – pochopila jsem totiž, že autorita se musí poslouchat, že některé věci jsou nebezpečné a dělat je prostě nesmím, i když mě k tomu někdo navádí, pochopila jsem co je správné a co ne. Pamatuji si ty tresty doposud. Účel byl splněn. Já sama jsem své děti nebila-až na pár výjimek – to když dcera se spolužáky vlezla na zakázanou stavbu a hráli si s kabely pod napětím, když syn přebíhal s kamarády před jedoucími auty, dodnes si to pamatují, přestože dostali každý jen 3 rány rukou na zadek. Hrdá na to nejsem, ale vím, že moje děti podobné věci už dělat nebudou a také vím, že i kdybych je posadila před kameru, budou se chovat slušně. Nebo myslíte, že nemám pravdu??

—————

Den blbec

13.06.2016 10:21

Znáte ten pocit, když ráno vstanete  jak se říká „Levou nohou“ a víte, že dnes nastal zase onen den D, kdy se vám nic nebude dařit? Já ty pocity mívám málokdy, ale když už ten den nastane, opravdu se daří…

Dnes jsem vstala asi oběma levýma nohama.

Takže opatrně jsem šla do kuchyně uvařit si kávu, a protože jsem měla ten svůj „pocit“ dávala jsem si pozor, abych si nerozbila svůj oblíbený hrníček. Takže jsem si pro jistotu vzala jiný, ten, co se mi povedlo už párkrát oťukat a má tedy okraj lehce olámaný, a vůbec by mi nevadilo, kdyby mi spadl. Stejně ho chci vyřadit. Hurá, povedlo se mi bez úhony uvařit si kávu, ještě přidám cukr a trochu smetany – no, ono to s tím dnem snad nebude tak horké, jak se zdálo. Vypiju si kávu a půjdu na odběry. První doušek a – fuj- je to tady – povedlo se mi kafe osolit. No, přejdu to a budu dělat jakože nic, třeba to ty síly co řídí tyhle dny nepostřehnou a dají mi už pokoj.

Tak jsem se oblékla a jdu. Cestu jsem zvládla bez potíží. Kupodivu přestože je po dešti, nikdo z řidičů mě neohodil louží, takže je to fajn. Před sesternou si zouvám boty. Ejhle, každá ponožka má jiný odstín. Jakto, že jsem si toho nevšimla? Honem si obouvám boty a lovím v tašce návleky -ještě že jsem si je pro Strýčka Příhodu nedávno koupila. Jen doufám, že se sestře nezlomí při odběru jehla, nebo nebude podobná katastrofa…Naštěstí odběr v pohodě, žíly nepraskaly, jehly se nelámaly, jen sestřičce 2x upadl vatový tampon a jednou se bouchla o stolek. Vida, on je ten den asi přenosný…Nebo přeskočil ze mě na sestřičku a budu mít pokoj, škodolibě jsem se pousmála- to by bylo super, přehodit den blbec na někoho jiného a pak už si užít zbytek dne v pohodě. Tahle myšlenka mě tak nadchla, že jsem si ji v duchu rozvíjela a tak nějak jsem ani nepostřehla, že jsem v pohodě došla domů. A bez katastrof. Hned za dveřmi mě něco bouchlo do nosu. Hmmmm, takže to nefunguje, není přenosný, jen je asi nakažlivý…Na koberci hned za dveřmi svítí kupička smradlavého psího pokladu. Betyno, kde jsi, syčím hned ode dveří, ale je mi jasné, že moc nadávat nebudu. Betyna je náš starý pejsek, je jí 13,5 roku, takže občas prostě dojde k nehodě. I teď na mě tak nešťastně kouká z pelechu, že prostě navlíknu rukavice a jdu ten poklad uklidit a vyčistit koberec. No, tak doufám, že je to takové to pověstné „do třetice všeho dobrého a zlého“ a mám pro dnešek vybráno.

Přemýšlím, jestli mám vařit, nebo si pro jistotu objednat pizzu, abych nepřišla v kuchyni k úhoně. Ale protože špatný pocit po naplnění tří špatných naschválů pomalu mizí. Troufám si vkročit do kuchyně. Koneckonců transplantace prstů pokročila o velký kus dopředu, nedávno jsem četla článek o přišití prstů, a ten člověk normálně funguje, ruka i prsty jsou prý v pořádku. Tak jdu na to. Pro jistotu si ale dávám do mrazáku sáček s vodou, abych měla dost ledu. Je přece jen Den blbec, takže – kdo ví…

—————

Jak mě rozbolel zub

06.06.2016 09:19

Bolí mě zub. Začal z ničeho nic a teď mi v něm cuká, píchá, dloube a já nevím co všechno ještě. Nechápu, jak něco tak malinkého, jako je zub dokáže vyřadit z provozu i dospělého člověka. A to úplně. Podotýkám, že nejsem člověk, který by na zuby „kašlal“. Pečuji o zuby pravidelně a k zubaři chodím taky, ač nerada pravidelně. Někdy nechápu, že někdo nechodí k zubaři téměř vůbec a na bolesti zubů netrpí. Nechápu ale ani takové ty recepty z lidového léčitelství jako cpaní si česneku k bolavému zubu a podobně. To radši překonám strach a jdu hned zavčasu.Můj zubař je hezký chlap, asi bych to jindy ocenila, ale jelikož z návštěv u něj nemám moc dobré pocity, nějak si toho nestíhám většinou všimnout.

Vzpomínám na dobu, kdy jsem byla malá. No, je to už hodně dlouho, můj vtipný syn by poznamenal něco ve stylu: „ááá, historky z pravěku přicházejí..“. K zubaři s rodiči jsem chodila málokdy, na preventivní prohlídky jsme chodili jako třída ze školy, Vmísili nás mezi ostatní pacienty v čekárně a my vyděšeně poslouchali zvuky vrtačky – tehdy byly jiné a ten hvízdavý ostrý zvuk býval slyšet až venku. Musím říct, že jsem byla ráda, že plomby jsem měla asi jen 2 – protože ty vrtačky rozhodně nebyly bezbolestné. Byly bolestné a to velmi. No a do toho ještě jsme si navzájem vyprávěli šílené historky o trhání zubů, resekcích a podobně, některé historky jsme pochytili od dospělých podobně se děsících v čekárně- no a výsledek byl úžasná fóbie ze zubaře, kterou jsme měli úplně všichni.

Pak přišla doba, kdy si mě zubař pozval na rovnátka. Když vidím dnešní rovnátka, přiznávám , že dětem závidím. Dostala jsem plastové patro s docela silným drátem a měla jsem ho nosit na noc. To bylo dávení a pláče, nikdy jsem si na ně nezvykla a musím přiznat, že mi ani nijak nepomohla, předkus mi zůstal.

Návštěva zubaře mě neminula ani dnes. Pusu mám zmrzlou od injekce a ve vyvrtaném zubu mám vložku na vyléčení. Tak mi všichni držte palce, ať zabere a za týden mi zub zaplombují. Trhání bych nerada …

—————

Jak jsem šla na kávu

02.06.2016 12:43

Byla jsem si dnes po dlouhé době dát kávu v malé kavárničce v podchodu stranou od města. Je to velmi příjemné místo, chodím tam moc ráda. Protože je kavárnička z dosahu aut a je tam plácek kde mohou běhat děti, je tam často spousta maminek s kočárky i s malými dětmi. Předem podotýkám, že sama mám čtyři děti, proti dětem tedy nejsem nijak zaujatá. Děti jsem vychovávala sama, protože partner zklamal jako člověk, takže jsem na děti byla někdy přísná, někdy je rozmazlovala- no asi jako každá druhá máma. Vždycky ale měly moje děti stanovené hranice a mantinely za které už prostě nesměly, jinak by následoval trest. A ono to fungovalo. A proč Vám to píšu? No, protože jsem občas úplně mimo a nějak nerozumím dnešní výchově. Chtěla jsem si v klidu vychutnat svou kávu, doma si běžně nedopřávám šlehačku, takže už jsem se od rána těšila na tu slast na jazyku, když se šlehačka na lžičce dostane až k chuťovým pohárkům. Sedla jsem si stranou, aby maminky mohly zajet s kočárky ke stolům a objednala si.  Když byla má vytoužená káva na stole, nabrala jsem šlehačku, mířím k ústům a už už- když v tom drc a ruka mi vylítla a šlehačka na stole. Podívala jsem se a asi 4 letý klučina s vyzývavě drzým pohledem na mě koukal, co udělám. No nic, asi nechtěl, nebudu dělat z toho vědu. Jenže napodruhé to samé. To jsem nevydržela a houkla na něj : Zmizni ode mě.!. Dítě s řevem odběhlo k mamince a začalo jí něco povídat. A maminka se zvedla a šla ke mně ječet, co že jsem si to dovolila. Klučina stál za ní a spokojeně se usmíval. Mamince jsem se snažila vysvětlit, že tohle nebylo zrovna nejlepší chování,ale zjistila jsem že jsem harpyje, co nesnáší děti. Odvětila jsem, že s tím klidně dokážu žít, pokud její synek bude dál ode mě.  Otočila jsem se od ní, nechtěla jsem už v ponižující debatě pokračovat. Vtom bum, na stole přistál míč- klučina si našel jinou zábavu. Jelikož zjistil, že maminka se ho bude zastávat, hodil míč schválně na stůl. To už se ozvala i majitelka kavárny, že by si měla klučíka zklidnit a donesla mi jinou kávu. Maminka nám jasně vysvětlila princip své výchovy, v podstatě jsem pochopila, že její syn smí všechno. Aby nám ukázala, jak své dítě miluje, za přitakávání a povzbuzování své kamarádky s miminem v kočárku objednala za odměnu synkovi zmrzlinu, protože je to přece hodný kluk. Dítě si sedlo ke stolu, a když mu paní z obsluhy donesla pohár, začal do maminky mlátit, že chtěl tu zmrzlinu se sušenkami. A maminka? Nic. Otřela mu pusu a šla doobjednat sušenky. To už bylo na mě moc, dopila jsem kávu, zvedla se a šla dál . V duchu jsem si představila, co bude ona maminka s volnou výchovou dělat, až jejímu synovi nebudou 4 roky ale bude to 15 letý vytáhlý huberťák. Trochu škodolibě jsem se usmála. Vím totiž na rozdíl od ní, jak „milí“ dokáží puberťáci být. A taky vím, že tahle volná výchova se jí jednou vrátí i s úroky…co je proti tomu jedno moje vylité kafe…

—————

Na poště -jak jsem šla poslat balík

26.05.2016 13:15

Včera jsem se rozhodla, že pošlu kamarádce balíček. Bydlí daleko, moc často se nevidíme, bude mít narozeniny, tak ji překvapím. Zabalila jsem knížku a belgické pralinky, a připravila balíček. Teď nastalo dilema – není mi dnes moc dobře, a na poštu to mám daleko-jak tedy balíček poslat. A tak jsem seděla na internetu a hledala. Docela mě zaujalo, že dnes si už můžete objednat odvoz balíčku z domu a o nic se nestarat. Zkušenost s tím ale nemám, takže jsem spíše zjišťovala situaci a už asi posté jsem si řekla, že si nechám aktivovat platby kartou na internetu, abych mohla takovou službu využít. No ale zase mi okamžitě bleskla hlavou myšlenka, kolik podvodníků a hackerů čeká na to, aby mi vybrali z karty peníze,a  taky a to je horší – zase by mě to lákalo k tomu,abych si sedla a nakupovala. Ono to jde tak skvěle – jen klikáte a vybíráte, ale když pak z účtu mizí peníze, nadávám si, že jsem zase utrácela a leckdy jsem koupila i to, co vůbec akutně nepotřebuju, jen se mi to v danou chvíli líbilo. Takže jsem si s povzdychem řekla, že radši aktivovat platební kartu nebudu, oblékla jsem se a kráčím na poštu.

Na poštu jsem dorazila s celkem dobrou náladou, venku je krásně, procházka byla fajn. Hned ve dveřích mi ale zmrznul úsměv na rtech. Plná místnost lidí, vzduch vydýchaný k padnutí a ze 6 okének fungují dvě. Odevzdaně jsem si vytiskla lístek s pořadím- jsem 638. Na elektronické ceduli píplo číslo 526 – málem se o mě pokoušejí mrákoty – tolik lidí přede mnou? No tak to nevydržím. Naštěstí čísla se objevují v jakémsi chaotickém pořadí, takže snad nebudu čekat tak dlouho. Obě pracovnice za okénkem pracují celkem rychle, tak snad to nebude dlouho trvat. Zvědavě se rozhlížím po místnosti a lidech. Je tu pár babiček, zřejmě jdou vybírat důchod. Pár lidí je tu asi pracovně – v ruce mají štos obálek a zásilek. Několik maminek se marně snaží zabavit a uklidnit děti, které stát ve frontě vůbec nebaví a dávají to hlasitě najevo. Vůbec se jim nedivím. Taky mě to nebaví, a kdybych mohla, ráda bych si sedla na zem jako ty děti. U okénka č. 2 se řeší nějaký problém Poštovní spořitelny, to bude nadlouho. Takže na celé město pracuje jen jedna poštovní úřednice. Začíná mi téct po zádech pramínek potu, v místnosti je horko a vzduch je vydýchaný. Začínám závidět dětem, že mohou projevit svou nespokojenost a neohlížejí se na okolí. Taky se mi chce brečet, pištět, nadávat, sedět na zemi a šťouchat do lidí. Najednou na monitoru naskočilo moje číslo. Hurá- balíčky vyřizují asi v jiném pořadí, po 45 minutách jsem se dočkala. Lidé, kteří přišli přede mnou nechápavě a naštvaně koukají, někteří už i polohlasem reptají a vyjadřují nesouhlas s čekáním. Mizím z toho hrozného prostoru s předsevzetím, že na poštu dlouho nepůjdu. Cestou domů jsem se stavila v bance a aktivovala jsem si kartu pro platby na internetu. Příští zásilku si nechám odvézt z domu. Radši si trochu připlatím. A protože u nás teď s balíky a zásilkami jezdí opravdu hezký mladý pošťák, ještě budu mít radost,  že je na co se koukat,až si pro balíček přijede.

—————

Ráda čtu

23.05.2016 12:21

Moc ráda čtu. Už jako malá holka jsem byla pravidelným návštěvníkem knihovny a četla všechno, co mělo písmenka. Ono to pro nás tehdy bylo běžné. V televizi nebylo pro děti a dospívající téměř nic, krom některých tendenčně laděných programů, a tak i když jsme většinu dne běhali venku, anebo chodili na kroužky, večery jsme měli stále volné a nebo když pršelo sáhli jsme po knížce. Jasně, nečetli všichni, ale většina ano. Já jsem se řadila mezi vášnivé čtenáře. Rodiče četli taky hodně a tak to přišlo tak nějak samo- láska ke knihám se u většiny lidí stává závislostí. Závislostí v tom dobrém slova smyslu. Mě láska ke knihám zůstala dodnes. Občas v legraci říkám, že kdyby mi někdo sebral knihy, začala bych si posílat alespoň pohledy, abych měla co číst. Mám ráda spoustu typů knížek. Nejraději mám romány pro ženy a romány historické. Nepohrdnu ani napínavou detektivkou, i když je zrovna nevyhledávám, ani je nezatracuji. Ráda si přečtu i fantasy nebo scifi. Trochu mě mrzelo, že moje děti se do čtení moc nehrnuly. Pak ale přišel Harry Potter a vtáhl je do světa knih. Syn zůstal u fantasy, holky mají různý vkus, ale čteme všichni. Jsem moc ráda, že existují knihovny a není nutno si knížky kupovat domů- není na to místo a ani peněz na četbu by nebylo tolik, kolik bych chtěla přečíst. Výhoda knihovny je i ta, že když nemají titul co si chci přečíst, objednají ho z knihovny ve vedlejším městě – takhle si knihovny vypomáhají a je to fajn. Jen mě trochu mrzí, že když si chci přečíst nějaké novinky, v poslední době nemám na svoje oblíbené prózy a romány moc štěstí. Nějak se rozmohlo paaní „radících knížek“, jak jim říkám. AA tak je knihovna zahlcena knihami, které vědí co mám jíst, jak mám hubnout, jak mám vychovávat své děti, jak mám chodit na rande, kdy se mám rozvést, kdy se mám vdát, kdy mám jít k lékaři, jak se sama vyléčím, proč ženy nerozumí mužům a naopak, prostě knihovnu ovládly jakési zaručené rady na život. A to mě mrzí. Nechci rady na život. Chci své oblíbené knihy, svůj život si s dovolením prožiju podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, svoje děti taky vychovám s láskou bez cizích rad a postřehů. Neodmítám rady a poznatky ostatních. Jen mi připadá, že se dělá byznys z něčeho, co není potřeba na úkor kvalitních knih. A tak obcházím regál s novinkami a mířím k polici s klasiky. Tam si vyberu vždycky a už se těším, až večer ztichne byt a já si s knížkou vlezu pod peřinu. Budu šťastná a spokojená a tak to má být 

—————

Moje jízda tramvají

12.04.2016 09:07

Vždycky jsem milovala povídky pánů Šimka a Grossmana, neskutečně jsem se při nich bavila. Jejich vtipné a barvité líčení denních příhod mě vždycky dokázalo rozesmát. Třeba povídka o jízdě tramvají s tlustou sestřenicí Jóžou patřila k mým nejoblíbenějším. Vyrostla jsem na malém městě, takže místní hromadnou dopravu zastupovala jedna linka autobusu, která vozila lidi z nádraží na náměstí, a protože to bylo necelé dva kilometry, málokdo ji využíval. Autobusy, které z našeho města jezdily, byly poloprázdné, plné byly pouze ty, které vozily děti do škol z okolních vesnic a dospělé do práce a z práce.

Jaké tedy bylo pro mě překvapení, když jsem se přistěhovala do města poblíž Prahy a do naší stověžaté matičky jezdila a jezdím za prací, na nákupy a za kulturou, zjistila jsem, že ona povídka o jízdě tramvají tehdy nebyla výplodem autorovy fantazie a fikcí, ale pouze vtipně popsaná každodenní realita. Přestože už je to povídka stará, doba se změnila, jsou jiné spoje a je jich víc, přibylo metro, tak stejně geometrickou řadou roste i počet obyvatel v Praze. Tedy alespoň na spojích, které používám já rozhodně. Nevím čím to je, ale autobus, kterým jedu já je vždycky plnější než všechny ostatní. Při nastupování se poslušně zařadím do fronty čekajících na spoj. Přijede autobus, otevřou se dveře a fronta se začne pomalinku posouvat kupředu. V tu chvíli se ze stran vyrojí houfy rozesmátých mladých lidí a rázem jsou u dveří a cpou se dovnitř. Napomínání nemá cenu, vzbudí jen salvy smíchu a nejapné poznámky. Mezi studenty se často vmísí mladé ženy s batůžky na zádech-zřejmě je pod jejich úroveň čekat ve frontě, cpou se raději dopředu, batůžek si nesundají a tak se nezřídka stane, že vám vrazí rovnou do obličeje zipem, přívěskem nebo celým batohem. Další záhadou autobusu je, že všichni co si sednou sedí na sedadle do uličky, takže blokují sedadla u okna a vy se tam soukáte přes ně, taky lidé zůstávají stát v přední části autobusu, mylně se domnívajíc, že zadní část jede někam jinam, jinak nechápu, že prostě nepostoupí dál. O tom, že by někdo z mladých pustil sednout staršího člověka nebo těhotnou maminku není většinou ani řeči. Píšu většinou, protože sem tam se najde bílá vrána, která ochotně vyskočí, je za to však často pranýřována, nebo posměšky nějak komentována ostatními . Já pouštím starší vždycky, byla jsem tak vychovaná, takže v autobuse nakonec vždycky stojím. Naštve mě ale, když pustím starou paní a ona na sedadlo hbitě posadí svoje vnouče. Nechápu proč, dítě školou povinné by vydrželo stát určitě líp než ona, a pak se divíme, proč děti nepustí nikoho sednout. Vychováváme je k tomu sami.. Jak se tak mačkám s ostatními spolucestujícími na malém prostoru, velmi často se snažím nedýchat. I v dnešní době je v dopravních prostředcích poměrně velké procento takzvaných smraďochů. Nemusí nutně+ užívat parfémy nebo voňavky, když nechtějí,ale umýt by se občas mohli. Když se mi povede prodrat se na stanici kde vystupuji z vozu ven, uleví se mi neskutečným způsobem. Zhluboka se nadechnu a občas mám pocit, že si jako papež když vystupuje z letadla kleknu a políbím zemi. A to za tuhle „bezva zkušenost“ dopravcům platím nemalé peníze… Takže až si zas někdy půjdu pustit mé oblíbené povídky Šimka a Grossmanna, tu o jízdě tramvají určitě vynechám

—————


Střelba na sídlišti

Bydlím v klidné části na okraji města. Tedy doposud celkem klidné- konec města a rovná silnice svádí některé řidiče k rychlé jízdě,a kdo to tu nezná, a nečeká křižovatku, je občas nemile překvapen a bourá. Ale převážně BUM!, rána a pomačkané plechy, nic víc. Také na sousedství nemocnice jsem si zvykla. Houkání sanitek nás tak už neruší, je to zvuk, který čekáme. A tak si tu v poklidu žiju už skoro 30 let. Jenže blízkost Prahy a pole, které asi připadalo devenloperům nevyužité i sem přivedly stavaře a vyrostlo tu o pár paneláků navíc. A tím i spousta nových lidí. A tak se v naší bezpečné klidné čtvrti včera střílelo, pár ran z pistole, houkačky, sanitky, hasiči, policie a...koroner.. A tak mám pocit, že s nově přistěhovavšími se lidmi klid skončil. Přiznám se, že jsem pak večer měla strach jít po tmě vynést koš a dnes jsem objednala pro dcery baterky s paralyzérem, abych neměla takový strach, až se po tmě budou vracet z práce domů. Bezpečně se ale asi dlouho cítit nebudu.Jak to je s bezpečností ve vašem městě?


Požár

Život není vždycky fér, a ve vteřině se může změnit úplně všechno. Myslela jsem když jsem vstávala, jaký je dnešek krásný den,a těšila jsem se, jak vám tu napíšu něco krásného, nebo pozitivního. Ve vteřině jsem ale byla úplně jinde - v noci, nebo tedy spíš k ránu mé dceři a její kamarádce vyhořel byt. Shořelo úplně všechno - vlastně stihly holky z bytu vynést jen to co měly na sobě a psa. Zatím nevíme, proč hořelo - jestli od závady na elektrice,nebo jestli kamna, komín - byl to takový fofr, že musíme počkat na zprávu od hasičů. A já jako máma jsem z toho možná v ještě větším šoku než dcera. A tak pokud máte pocit, že se vám nedaří všechno jak si představujete, rozhlédněte se kolem sebe - vždyť ono to zas tak špatné není, že? Přeju vám všem krásný den. Já doufám, že i u nás bude líp. Po odražení ze dna se dá totiž jít jen nahoru..


První jarní den,a den štěstí

Tak jsem se dočkala, je první jarní den. A taky je dnes mezinárodní den štěstí. Takže jdo chce začít nějakou novou životní etapu, nebo se k něčemu rozhodnout, zkuste to. Na jaro se těším vždycky opravdu moc. Zima je pro mě jen nutné zlo a taková čekárna na jaro. Miluji když se začne zelenat jarní tráva . je tak svěží a krásná. Mám strašně ráda i pampelišky. Zahrádkáři mi asi moc za pravdu nedají,ale z mého pohledu jsou nádherné. Jako malá sluníčka, co popadala do trávy. A já nikdy neodolám a alespoň malý věneček si z nich udělám. V tu chvíli jsem jako malá holka a vůbec mi nevadí, že od pampelišek budu mít špinavé prsty. Taky začínají kvést stromy - to je nádhera, nad kterou se tají dech. Vždycky si říkám, že tu nádheru mohla příroda nechat na trochu delší dobu. A tak se procházím a nasávám tu krásu a ty vůně kolem a jsem opravdu šťastná. Užijte si dnešní jarní -šťastný den co nejlépe. Ať se vám všechno daří podle vašich představ -prostě -buďte v pohodě ..

Foto zdroj: pexels.com Tomáš Kouba


O dětských knížkách

Narazila jsem při brouzdání po internetu na ofocený obrázek stránky z knížky. A tak nějak mi vyrazil dech. Myslela jsem že po knážce O krtkovi, který chtěl vědět,kdo se mu vykakal na hlavu už mne nepřekvapí nic. Překvapilo.A pořádně. nejsem žádný poritámn,a s dětmi jsem i o sexu mluvila otevřeně,ale podávala jsem jim jen informace, které jsem předpokládala, že v jejich věku stačí. A bylo to vždyckly v pohodě. Když jsem viděla ale list z knížky, tak si říkám - je tohle fakt potřeba: nestačí info od maminky? Musí děti mít na takovéhle věci knížky: Ano, vždycky byly knihy pro pubertální děti, jak se vyznat ve vlastním těle a asexualitě.Ale puberťáci se prostě stydí. Nějak si neumím představit, že bych tuhle knížku šla číst dětem na dobrou noc. Zlatý Kája Mařík, a Honzíkova cesta..Koupili byste tuhle knížku svým dětem?: jaký na tohle téma knih pro děti máte názor (myslím tuhle erotickou, nebo O krtkovi a hovínkách, případně o prdění kdo si prdnul u dvora a podobné...)


Kontakt

Jana v pohodě


Novinky

Přihlaste se k odběru novinek: