Jak jsem slíbila, přidávám druhou část příběhu mého kolapsu z minulého týdne.

 Pocit vzteku už mne trochu přešel, pocit hořkosti a smutku, a taky tak trochu bezmoci ve mě ale zůstává dál. 

Jak už jsem psala, záchranka pro mne přijela v 5 h ráno a odvezla mne na chirurgické oddělení na pohotovost. Na vyšetření jsem chvíli čekala, pak přišel pan doktor, a vysvětlil mi, že jim nejdou počítače, s vyšetřením je tedy trochu problém. Ano, chápu problém, ale v té chvíli jsem jen potřebovala, aby tu bolest někdo vypnul. A jako každý, koho něco bolí -myslím bolest nečekanou a neznámou-jsem měla strach. Obyčejný a lidský strach z toho co se děje. Po základním vyšetření jsem byla převezena na lůžku do vedlejší místnosti, kde mi byla odebrána krev, a sestřička se mi pokoušela napíchnout kapačku. Asi i stresem mi totiž začaly praskat žíly a tak mě po 5 pokusu bolely krom břicha už i ruce. Odběr krve se naštěstí povedl, rentgen byl odložen do doby, než zapojí počítače, kanylu mi napíchla později jiná sestra na 1. pokus..

 To jsem ovšem netušila, že ležení na tvrdém lehátku bude trvat 8 hodin. Tak dlouho totiž trvalo, než laboratoř dodala výsledky odběrů. Ano, samozřejmě chápu že komplex nemocnice je velký a vzorků bylo spousta, vše se muselo dělat ručně postaru, přesto bych čekala, že vzorky z 6 h ráno přijdou na řadu mezi prvními, na odděleních se krev odebírá asi později. A tak jsem ležela a snažila se odchytit alespon po chodbičce spěchající sestry nebo doktory. Mantra :Nejdou počítače, nikam se nedostaneme ale byla silnější než cokoliv jiného. A tak mne krom břicha začaly bolet i záda ,takže jsem chvíli ležela, chvíli seděla,a chvíli stála, abych ulevila břichu i zádům - takže na mne bylo asi nahlíženo jako na prudiče, co stále otravuje a přitom může i stát. Mě už ale bylo v tu chvíli všechno jedno a chtěla jsem jen aby mi někdo píchl něco, co mi uleví.Ale to nejde, A když vás bolí břicho, nesmíte si vzít ani léky, které běžně užíváte, takže už mi pak bylo špatně i protože mi chyběla má každodenní léčba. A bylo mi čím dál hůř. Rentgen byl celkem v pohodě,a protože jsem byla schopna postávat vedle lůžka, na rentgen mě poslali ať si dojdu sama. Když pak přivezli těžšího pacienta kolem poledne, a potřebovali místo blízko kyslíku, vyvezli mne na lehátku na chodbu. To už mi celkem tekly slzy, nikoho už jsem se ale neodvážila ptát, protože pan doktor mi rázně vysvětlil,že bez výsledků nejde nic a jestli se mi to nelíbí, můžu jít domů. A tak jsem čekala, chvílemi mi tekly slzy,ale co se dalo dělat.Bolest, kterou jsem v 5 ráno vnímala jako nevydržitelnou mne provázela stále. A pak přišla sestra, která se stále snažila urgovat výsledky, že konečně uspěla a mám jít za lékařem. Hurá. Konečně mi někdo pomůže.Ale ouha. pan doktor mi bez trochy empatie sdělil, že z chirurgického hlediska to k operaci není, takže si mám vzít výsledky a jít k obvodnímu lékaři, on že nic tragického nevidí. Tak jsem se zeptala, jestli si můžu vzít alespoň něco na bolest - prý ne, protože by moho dojít k průšvihu. A pokud by mne poslal na další vyšetření, strávím v nemocnici dalších pár hodin. Tak jsem vzala výsledky, zprávu a vyšla z ordinace,abych si sehnala odvoz domů. Cestu z chirurgie ke vchodu do nemocnice jsem probrečela -bolestí, bezmocí a strachem. Břicho mne bolelo ještě večer tak, že jsem se nemohla skoro hýbat, po probdělé noci jsem ale byla naštěstí tak unavená, že jsem usínala a postupně bolest polevovala. Dobře mi pořád není, ještě musím na nějaká vyšetření, přesto jsem ale celkem vyděšená z bezmoci, kterou jsem zažila.A jsem šťastná z toho, že mám báječnou rodinu a chlapa, co se o mě stará když je třeba. Ono lidské slovo, uklidnění a empatie občas taky působí blahodárně jako lék. Chápu, že lékaři a sestra denně vidí v ambulanci spoustu bolesti a utrpení, mnohdy velmi vážné úrazy,. přesto by na empatii neměli zapomínat. Lidské slovo, a uklidnění mi totiž za těch 8 dlouhých hodin na pohotovosti fakt moc chybělo.

obrázek je ilustrační z denik.cz)

Slíbila jsem vám, že napíšu svůj zážitek z kolapsu minulý týden. ještě mi není úplně dobře, tak článek rozdělím na dvě části - jednu dnes a jednu zase další den. Já zvládnu jen krátký článek, tak vás nebudu alespoň nudit dlouhým a zdlouhavým psaním. On má článek stejně dvě části - záchranku a pak pobyt s vyšetřením v nemocnici. V podstatě velké bolesti přišly z ničeho nic navečer, kolem deváté hodiny. Čekala jsem, že odezní, nebo to prostě vydržím do rána a půjdu k lékaři. Jenže člověk míní ...a tělo si dělá svoje. O půlnoci už jsem tušila, že tohle bude průšvih, ve tři ráno už mi bolestí tekly slzy )oka jsem nezamhouřila,aby mne spánek trochu posílil) a v 5 hodin ráno už jsem nemohla vydržet. Volat záchranku byl pro mne celkem stres - beru zavolání rychlé záchranné služby jako potřebné ve chvíli život ohrožující. A já jsem nevěděla, jestli nedostanu vynadáno, že už to mám vydržet do rána. Jak se mi ulevilo, když mne uklidnila prakticky už dispečerka a posádka záchranky byla na místě opravdu rychle, a byli velmi milí, velmi profesionální a velmi empatičtí. Obdivuji je, jak rychle dokáží vynervovaného pacienta zklidnit. Posádce té sanitky patří můj velký dík. Přesto jsem se dozvěděla, že musím do nemocnice na další vyšetření, a na bolest mi nic píchnout momentálně nemůžou, protože by injekce mohla ovlivnit vyšetření. V té chvíli jsem se skoro rozbrečela znova, protože už jsem nečekala nic jiného, než aby někdo tu bolest vypnul. Cesta v sanitce proběhla v klidu a když jsem vcházela do nemocnice, čekala jsem, že úleva se konečně dostaví. Že to nebude tak snadné mi došlo, když mne vyděšenou posadili na chodbu a doktor beze slova někam odběhl. Ještě se za mnou vrátil pán ze záchranky a chvíli mne uklidňoval, pak měl ale další pacienty a odjel. Jak to bylo dál vám popíšu příště. příjemný zážitek to teda rozhodně nebyl. Přesto ve mě zůstal velmi pozitivní pocit z profesionality a empatie záchranky. Oběma pánům dík, apokud se mi povede vypátrat, kteří to byli, poděkuji jim dopisem i osobně. Jsou to profesionálové každým coulem.

Dneska jsem měla kontrolu na plicním po roce. S astmatem bojuji už dlouho, je to postupná fáze alergie. Už jsem si na to ale zvykla a nějak to neřeším. Já a astma už jsme se prostě spolu sžili a tak nějak fungujeme. Na co si ale nemůžu zvyknout na návštěvy na plicním. Je to tam pořád na dlouhé lokte. Překvapila mne u vchodu do čekárny inovace - elektronická krabička, kde si zvolíte jméno lékaře, strčíte kartičku pojištěnce a "odpípne " vám objednání. V duchu jsem zajásala, že snad konečně obrat k lepšímu. Asi ano, odpadlo stání fronty u okýnka a nahlašování se sestře, vytvořila se ale fronta u krabičky, protože starší lidé s tím mají trochu problém, i když to složité není, pro starší generaci je to trochu stresující. Nakonec si ale poradí všichni. Pak už jen čekání na spirometrii a rentgen. A tady jsem narazila trošku na problém- nepříjemná sestra. Chápu, že občas máme problémy každý,ale vylívat si zlost na pacientech není zrovna fajn. Nikdo z nás tam nechodí rád. Já jsem dostala vynadáno hned jak přicházela sestra do práce - stála jsem přede dveřmi a měla jsem sedět, protože překážím. Komu jsem nepochopila a nechápavě nad tím kroutili hlavou i ostatní. Druhá výtka byla hned jak jsem vyšla z kabinky, že nemám řetízek dole. Nějak mne to nenapadlo. Tón hlasu ale nebyl vůbec milý a tak jsem odcházela z rentgenu naštvaná - špatná nálada se dokáže hodně rychle přenést. Pak čekání na paní doktorku - přišla pozdě, jako skoro vždycky, ale ta je tak pozitivní a příjemná, že se mi nálada spravila, a chvíli jsem počkala ráda. Měla jsem štěstí, že jsem šla první na řadu, protože čekárna v tu dobu už byla púplně plná a vydýchaná až k omdlení.Otevřené okno nestačilo prostor větrat. A tak jsem si říkala, jak je možné, že během té krátké doby je v čekárně cca 11 lidí na malém prostoru, pár jich sedí o kus dál u rentgenu a spiro - tady prostě objednací systém trochu selhává a lidí v čekárně je mi líto, mají to na dost dlouho. Trochu bych čekala, že v dnešní počítačové době bude objednávkový systém promyšlenější,aby se nemuselo tak dlouho čekat.. Jaké máte zkušenosti s čekáním u lékaře vy?  obrázek zdroj.https://stock.adobe.com/cz/images/smiling-woman-doctor/162046348?as_channel=affiliate&as_campaign=pexels&as_source=arvato&tduid=0397470ccb5bd8863fd570c1957a5e14&as_channel=affiliate&as_campclass=redirect&as_source=arvato

Dneska v noci se mi zdály tak divné a praštěné sny, že jsem ještě chvíli seděla ráno na posteli a říkala si, že jsem ráda, že mojhe sny nikdo nevidí, protože by mne asi zavřeli do blázince. Nebo by si všichni minimálně klepali prstem na čelo. Pokud jsou sny opravdu obrazem podvědomí, a pomocí snů si v noci uspořádáváme myšlenky, jsem opravdu asi na hranici šílenosti. jak já závidím lidem, kteří se chlubí klidnými sny, nebo sny, ve kterých se létá. Já jsem létací sen neměla asi nikdy, pokud se přemisťování z místa na místo týče, jediný takový sen mívám o autu,a to mi buď nejede, nebo nedosáhnu na pedály -a opět nejede.. V mých snech by se asi ani Freud neorientoval :-D. Občas jsem se snažila své sny vyprávět mému veklmi racionálně smýšlejícímu mužovi,ale když jsem viděla, jak se na mě dívá, radeji jsem s tím přestala.Nechci totiž,aby pochyboval o mém duševním zdraví. I tak mi sdělil koutkem úst, že se "zabývám kravinama", a že nezná nikoho, kdo by se takovýma pitominama zabýval. Tak jsem se lekla, že jsem jediný snový vypravěč na světě,a zadala jsem si do strýčka Googlu termín výklad snů a snář. U prvního mi vypadlo cca 1400 000 odkazů, u druhého asi 1 100 000 odkazů. Uf, ulevilo se mi - nejsem jediná, komu se zdají blbiny, nebo se zabývá tím, co se mu zdá. Ve snářích nehledám, přesto věřím, že nějaký význam sny mají. I ty moje praštěné. jak jste na tom vy? Věříte snům? Přemýšlíte někdy o tom co se vám zdálo? Hledáte význam snů ve snáři, nebo nad nimi mávnete rukou?

foto https://www.pexels.com/photo/adult-attractive-beautiful-beauty-371109/

Nevím jestli je to počasím, nebo nějaká jarní únava,ale dnes mám celý den pocit, jako by na mne někdo hodil pytel, nebo nějaké závaží.- Necítím se dobře a tím mi i všechno padá z rukou. Tak jsem si rozbila svůj oblíbený hrnek, ze kterého jsem moc ráda snídala, pak se mi povedlo připálit cibulku tak, že jsem větrala dlouho ale pořád to ještě je cítit celým bytem,a nakonec jsem se snažila napsat nějaký smysluplný článek,ale vypadl proud a já samozřejmě neměla nic uloženo. Raději se už moc do ničeho pouštět nebudu, kdoví jak by to dopadlo. V takový den je nejlepší se usadit na pohovku, pustit si nějaký pěkný film, nebo si vzít dlouho odkládanou knížku a užít si klidmný zbytek dne s heslem: kdo nic nedělá, nic nepokazí. Já se dnes pustím asi do čtení. Čeká na mne historický román Má paní o Anně Boleynové a Jindřichu VIII. Jak řešíte špatné dny vy? Máte nějaký tip? nebo máte dneska naopak šťastný den? Budu ráda, když dáte vědět ostatním na facebooku Život v pohodě ( stránka se otevře po kliknutí zde: facebook Život v pohodě )

Reklama. Tak nějak jsme si na ni zvykli a valí se na nás ze všech stran. Nejčastěji ale vnímáme tu televizní. Já patřím do generace, která si ještě pamatuje Pana Vajíčko - tedy postavičku, která uváděla v televizi reklamu. Reklamy nebylo mnoho,a celkem jsme se na ni i těšili. Leckdy byla vtipná, nebo originální, a upoutávala zpracováním i obsahem. Dnes je reklamy tolik, že ji téměř nevnímáme. Nebo jsem si to alespoň myslela do chvíle, než jsem nechtíc vyslechla rozhovor dvou starších pánů. Naše generace je zvyklá mluvit o všem otevřeně. nějak nám ale nedochází, že to tak nemají všichni. Hlavně naši dědečkové a babičky, kteří byli jinak vychováváni, a co si budeme povídat - jsou to právě oni, kdo mají televizi puštěnou nejčastěji. Mladí si svoje pořady sledují spíš na internetu.

A tak v čekárně u lékaře se dva starší mužové dali do hovoru. Nebudu vám celý rozhovor tlumočit, jen mne zaujalo, když si v podstatě stěžovali, že se neradi dívají na televizi, a často ji i vypínají, když třeba přijdou na nádvštěvu jejich děti nebo vnoučata. Oni se totiž stydí. V reklamách je už příliš otevřeně předkládáno tolik věcí, které jsou pro ně natolik intimní, že je přivádějí do rozpaků často i před sebou samými. A já jsem si schválně včera pustila televizi, abych to zjistila. Reklamy jsem se totiž naučila příliš nevnímat. A byla jsem opravdu překvapena a vůbec se pánům nedivím. Pokud pominu reklamy na hygienické vložky a tampony, kterých bylo v reklamách nejvíc se objevovaly i reklamy hovořící o vaginální suchosti, infekcích, o intimních mycích gelech, a večer o prostředcích na erekci a prostatu. Je fajn, že jsme se naučili o některých problémech mluvit nahlas,ale nějak jsme asi zapomněli brát ohled na starší generaci, která byla vychovaná jinak,a teď je postavena do pozice: buď se přizpůsob, nebo máš smůlu. A tak si říkám, jestli nejsme otevření až moc. Jestli reklam na intimní potíže a potřeby není už mnoho. Je fakt, že chápu rozpaky starších pánů před vnoučaty, když se v televizi hovoří o vaginální suchosti a nevím ani, jak bych tuhle reklamu vysvětlila svému malému vnukovi, který by pojem zaslechl v televizi v běžném vysílacím čase přes den. A uvědomila jsem si, jak je mi smutno po milém Panu Vajíčkovi s jeho reklamami na prací prášky, a instantní polévky..

foto pan vajíčko ze stránky: https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-udalosti/203355/pan-vajicko-uvadi-nejvetsi-pecky-totacske-reklamy.html

Pokud vás poleje horko, a začnete se nervózně potit jakmile před vámi vysloví někdo slovo vánoce, řekněte si Stop! Tady je něco špatně.

Většina z nás je obrázky v reklamách a médiích tlačena do pocitu, že vánoce budou šťastné, pokud budou dokonalé. Ale jaké jsou to vlastně ty dokonalé: je to představa stromu až do stropu, naleštěné domácnosti, kupy dárků a vánoční večeře na stříbře o 6 chodech s celou rodinou v počtu nejméně 12 lidí? Tak to totiž často bývá v reklamách, co nám do hlavy podsouvají mylnou představu, jak mají vánoce vypadat. Dokonalé vánoce jsou přece takové, při kterých je vám krásně na těle i na duši. Z atmosféry i z prostředí. Internetem sice už od září lítají vtipné obrázky o tom, že na vánoce se nemusí gruntovat, protože ježíšek se přece narodil ve chlévě, a náš nepořádek mu tedy nebude vadit-ale ruku na srdce-kdo z nás to tak cítí? 

A tak šílíme celý prosinec s vánočním úklidem už tak uklizené domácnosti. A pakjsme unavené, nervózní, ječíme na manžela ( protože narozdíl od nás on tu šílenou představu o lesknoucích se i zdech prostě nemá), na děti, na psa-na všechny. Jsme bez nálady, utahané. A to je špatně. Stačí si objednat třeba na mytí oken úklidovou firmu- tahle služba je už dostupná pro všechny, a ušetří vám spoustu nervů i sil. I Sněhurka byla chytrá, a neuklízela u trpaslíků sama, ale pozvala si na pomoc zvířátka.

A ušetřený čas využijte třeba ke chvilce s milou knihou, nebo si zajděte na adventní trh. Dejte si svařák, nebo horké kaštany a nasávejte tu fajn atmosféru. odměnou vám budou vaše klidné nervy, manžel i děti v pohodě. A co cukroví: Vzpomínám si, jak moje maminka vystresovaně chodila v prosinci z práce s tím, že kolegyně má 20 druhů, další 15 druhů cukroví, a ona jen tři. A zase místo radosti stres. A tak si klidně některé druhy cukroví kupte, pokud jich musíte mít hodně, a upečte si jen ty, které chcete mít třeba podle svého oblíbeného receptu. Věřte, že nikdo neřeší, jestli jste rohlíčky pekla vy, nebo někdo jiný.

V každé reklamě bývá u stolu celá velká rodina, třeba 12 a víc lidí. Stačí si říct-vážně to tak chci? Chci strávit celý den v kuchyni přípravou jídla a pak být tak unavená, že usnu u stromečku? Nejlepší je na vánoce být s blízkou rodinou, a vánoční návštěvy si odbýt v dalších svátečních dnech. Jasně, pozvěte klidně maminku, která je sama, nebo tetu, která nikoho nemá,ale jinak jsou vždycky lepší svátky jen s tolika lidmi,kolik opravdu sami u stromečku chcete mít.

A pak jsou tu dárky. Pokud vás stresuje, že prostě nemáte peníze na hory dárků, věřte, že i tohle je jen představa pokřivená mediální propagandou. oni totiž páni od reklamky moc dobře vědí, jak překonat váš rozum, a vzbudit ve vás pocuit chtění, a představu, že bez drahých megadárků vánoce nebudou šťastné. věřte, že budou. Nikdo nedostane vždycky dárky přesně podle svých představ. je důležité nakupovat jen tak, na co vaše peněženka stačí. Přemýšlet i o dárcích vyrobených, nebo těch od srdce. 

Nenechte se obalamutit reklamou a představou vánoc ve stylu amerických filmů- vytvořte si vlastní, klidné vánoce, na které budou všichni rádi vzpomínat jako na vánoce, co se povedly a všem bylo spolu krásně, a ne na vánoce, kdy se maminka zhroutila a tatínek s bouchnutím dveří odešel na celé odpoledne pryč. Vánoce jsou o tom, aby se všichni cítili fajn. A tak si to zkuste nanečisto - pusťte si pohádku - třeba právě o Sněhurce, které zvířátka pomáhakjí uklidit .

stačí kliknout zde: Pohádka o Sněhurce

Vždycky když v televizi nebo na internetu vidím záběr požáru, mrazí mne v zádech. Je to velmi nepříjemný pohled. A což teprve jak špatný pocit musí mít ti, u kterých hoří nebo jejich rodina, přátelé, známí. Ale tak nějak jsem si vždycky říkala, že asi někde udělali chybu. Byli neopatrní, nebo něco zanedbali. Včera jsem se ale přesvědčila, že tak tomu nemusí vůbec být a hořet může během pár sekund aniž byste cokoliv zavinili. Jsem velmi opatrná a dodržuji zásady bezpečnosti - všechny spotřebiče vypínám, když odcházím z domu, dokonce i rychlovarnou konvici nenechávám na základně - co kdyby...Včera večer se stalo ale něco, co mne doslova vykolejilo. Byla nám večer zima, tak jsme si zapnuli malé elektrické topítko. Po chvíli bylo v místnosti příjemně a my jsme si četli a v tom najednou jiskry- ale ne pár jiskřiček,ale ohromná jiskřící koule, dým a zápach, sem tam plamen- uprostřed kabelu prodlužovačky ( byla to kvalitní prodlužka koupená v elektroobchodě, nikoliv někde u vietnamských obchodníků) . Musím přiznat, že jsem moc ráda, že byl doma můj muž a bleskurychle zasáhl. Já ač jsem vybavená všemi teoretickými pravidly jsem ztuhla. Vím samozřejmě, že nesmím hasit vodou, musím okamžitě vypnout elektřinu v jističích, protože sahat na poškozený spotřebič není dobré, ale neudělala jsem nic. V šoku jsem se dívala na tu hrůzu a nevěděla co dělat. Samozřejmě,když první leknutéí přešlo, už bych věděla,ale prvotní šok mne lehce paralyzoval. Naštěstí díky rychlé reakci mého muže je jen zničený prodlužovací kabel a ohořelá díra v koberci. A tak si říkám, co by se stalo, kdyby k onomu zkratu došlo třeba když bychom byli na nákupu. Všechna bezpečnostní opatření by byla k ničemu. A tak mám jednu radu - občas zkontrolujte svoje spotřebiče, nenechávejte při odchodu z domu nic zapnuté v síti - ani notebooky a nabíječky, protože podle statistiky je to nejčastější příčina požáru. A hlavně - občas si zopakujte, jak se chovat v případě požáru-nikdy totiž nevíte, kdy se vám to bude hodit. A hlavně přeju,abyste podobnou zkušenost jako já nikdy neměli.

foto zdroj https://pixabay.com/cs/po%C5%BE%C3%A1r-plamen-uhl%C3%ADk-ho%C5%99et-hork%C3%A9-2777580/

Bydlím v klidné části na okraji města. Tedy doposud celkem klidné- konec města a rovná silnice svádí některé řidiče k rychlé jízdě,a kdo to tu nezná, a nečeká křižovatku, je občas nemile překvapen a bourá. Ale převážně BUM!, rána a pomačkané plechy, nic víc. Také na sousedství nemocnice jsem si zvykla. Houkání sanitek nás tak už neruší, je to zvuk, který čekáme. A tak si tu v poklidu žiju už skoro 30 let. Jenže blízkost Prahy a pole, které asi připadalo devenloperům nevyužité i sem přivedly stavaře a vyrostlo tu o pár paneláků navíc. A tím i spousta nových lidí. A tak se v naší bezpečné klidné čtvrti včera střílelo, pár ran z pistole, houkačky, sanitky, hasiči, policie a...koroner.. A tak mám pocit, že s nově přistěhovavšími se lidmi klid skončil. Přiznám se, že jsem pak večer měla strach jít po tmě vynést koš a dnes jsem objednala pro dcery baterky s paralyzérem, abych neměla takový strach, až se po tmě budou vracet z práce domů. Bezpečně se ale asi dlouho cítit nebudu.Jak to je s bezpečností ve vašem městě?

Znáte ten pocit, když v horkém tropickém dni jdete rozpáleným sídlištěm na autobus? Všude se vzduch téměř tetelí, kolem rozžhavených aut se skoro nedá projít, a vy cestou k autobusu přemýšlíte, že uvnitř vozu bude ještě hůř než venku. Nálada nic moc, ploužíte se unavení a pak se stane něco, co vám dobije "baterky" na hodně dlouho. 

Na zastávku si s babičkou přihopsala holčička asi pětiletá. Ale to nebyla obyčejná holčička -to bylo sluníčko naprosto bez zábran. Babička už byla na její bezprostřednost evidentně zvyklá, my ostatní ne, takže už když přicházely k zastávce jsme se všichni otočili na zavolání : jé, vy máte ale na balkóně krásnou zahrádku... paní na balkoně se začala smát a my taky, protože holčička pokračovala: a šaty máte taky moc hezké. Naše babička má taky krásné, květované,ale nosí je delší, protože říká, že má už staré nohy . A maminka taky nosí dlouhé, protože se jí nechce ty nohy holit, a tatínek pak říká kdo mu bere pořád ty žiletky.

 To všechno stihla říct během pár vteřin a my na zastávce zapomněli na horko a řvali jsme smíchy. Když došly k zastávce, holčička nahlas pozdravila a začala si povídat ostatními. Naprosto bezprostředně jsme se dozvěděli, že paní má moc hezkou kabelku, a holčička dostane k narozeninám taky jednu malou, protože když byli s dědou na zmrzlině, zapomněla ji na lavičce a už tam pak nebyla. A maminka říkala, že je ráda, že tam děda nezapomněl i ji. Spousta bezprostředních a krásně milých vět od malé holky, která zlepšila náladu všem kolem.

 Každý si s ní ochotně povídal, všichni jsme zapomněli na únavu z horka. A když na vteřinu malá treperenda zavřela pusu, bylo to asi jen proto, že si v hlavě skládala písničku: Je tu vedro jako hrom, z toho chcípnul by i slon... S pusou od ucha k uchu jsme nastoupili do autobusu a myslím, že všichni budeme příště vyhlížet holčičku, která se v životě určitě neztratí..a spousta z nás si veršovánku o vedru a slonovi určitě pobrukovala ještě hodně dlouho