Znáte ten vtip jaká je smrtelná mužská nemoc na 7 ? No přece rýmička.. Na ten vtip myslím už třetí den s pocitem že jsem asi chlap. Mám chřipku. Z nosu mi teče tak, že vodovod by mi mohl závidět. Odpadkové koše se plní kapesníky a já se cítím na umření. Mám asi taky tu smrtelnou rýmičku a všem mužům se v duchu omlouvám, že jsem jim křivdila. Ve chvíli, kdy mi rýma přestává nekontrolovatelně téct mám nos beznadějně ucpaný a přemýšlím která z variant rýmy je lepší... Mám chuť na čaj. Zvláštní, protože čaj přiznávám se moc nemusím..Asi další příznak smrti na rýmu-chuť na čaj. Měla bych si to něam napsat. Zkouším přivolat syna,. jestli by mi čaj neuvařil. Z krku se ozvalo jen tiché zasípání...a jéje, zase ztráta hlasu, neuniknu vtiným poznámkám jako: Neřvi na mě a podobně...Odkašlala jsem si. Znovu zkouším hlas. Je to trochu lepší, tak volám. Nic. Zvedla jsem se teda a jdu se podívat, jestli je někdo vůbec doma. A ejhle..je tu i dcera, to jsem ani netušila. Oba mí dospělci leží na posteli va hlavy mají zabořené do notebooku a na uších sluchátka..No, to bych se tedy dočkala. Ukřivděně vzpomínám na to, jak jsem o ně láskyplně pečovala při každé nemoci když byli malí a skoro mě to dojmě.. Zamávám tedy rukama aby si všimlu že tam stojím..Nevrlé Co je! mě skoro vyrazilo ze dveří...Měla bych mít špatný pocit, že je svým umíráním ruším...Uvařil by mi někdo čaj prosím? Zkouším zasípat..Mami, já ti ho uvařím, ale neprskej na mě bacily..Skoro si mikinu přetáhne přes hlavu a protahuje se syn kolem mě... Cestou huhlá něco o tom, že když jsem zvládla dojít do pokoje čaj bych uvařila taky.. Jsem spokojená, že se o mě tak láskyplně postarají. Jednou až budu stará- ne , na to ani nemyslím. Záchvat kašle přetrhne moje myšlenky, jdu si pro teploměr a -vida i horečku mám. Moribundus , napadne mě...co když je to moribundus? Tuhle chorobu jsem zaregistrovala v jedné české pohádce - Dařbuján a Pandrhola. Skvělé zjištění že vlastně nemám smrtelnou rýmičku ale moribundus mě uklidnilo. Vzala jsem si paralen, čaj a šla se vám s tím svěřit. Takže všem zdravým radím dejte si pořádnou dávku vitamínů a nám nemocným radím: pusťte si Dařbujána a Pandrholu, zjistíme co je  Moribundus a ještě nám při tom bude krásně na duši. 

Poslední dobou na mě všude na internetu vyskakují upoutávky na 50 odstínů šedé a další "odstínové" tituly. Nejsem prudérní, to určitě ne. Ale přiznávám, že tenhle druh četby mě moc nebere. Ráda si přečtu cokoliv, červenou knihovnou počínaje a detektivkami konče. Erotické romány tohoto typu mě ale minuly. Jasně z recenzí a ze zvědavosti vím, o čem  tak zhruba knihy jsou. Ale to mě stačí. Neříkejte mi, že ženy sní o úchylném masochistickém chlapovi. Moje sexuální fantazie se netýkají žádného poutání a znásilňování byť hraného, ale jsou jemné a něžné. O intimnostech se nijak nebráním hovořit- ale se svým přítelem, s důvernou kamarádkou když mám "holčičí" problém nebo s gynekologem. Určitě nepotřebuju aby mě vzrušoval někdo knihou. Nedávno jsem vyslechla u zastávky autobusu (ostatně těch příběhů ze zastávky bude asi víc, tam vám lidi proberou nahlas věci, to byste se divili-domnívají se totiž zřejmě, že venčící člověk nějak ztratil sluch,nebo co ...)-Jedna mladší žena sdělovala druhé, jak po čtení knihy v autobusu měla chuť skočit na prvního chlapa co šel kolem.. Brr..To bych tedy nechtěla. Pro mě musí mít kniha nějaký přínos. Na erotiku mám doma svého přítele. A tak doufám, že tahle "odstínová" mánie skončí, ženy začnou číst normální knihy a já nebudu muset na internetu neustále zavírat reklamy na 50 odstínů čehokoliv...  

Některé dny začnou divně. Jsou to takové ty dny, kdy si říkáte v podvečer :Kdyby dnešek nebyl, vůbec nic by se nestalo... A k tomu všemu když tak začne pondělí, mám pocit, že tenhle celý týden bude nic moc.. To se tak ráno vzbudím, mám pocit že mi je asi 108 let, bolí mě všechno, tam kde mě nebolí, tam mě alespoň píchá nebo něco svědí, nemůžu se probrat a nic se mi nechce.. Tak si říkám: A je to tady. Můj "oblíbený" den na nic je tady. jenže pak stačí maličkost a je to pryč. Třeba mě dnes  ráno překvapil přítel- vstal dřív a donesl k snídani čerstvé rohlíky. A nebručel. Můj přítel je totiž tak trochu bručoun, zřejmě se při reinkarnaci zapomněl převtělit a zůstalo v něm kus medvěda. Taky odpoledne se vyvedlo. Sice foukal vítr, který moc nemusím, ale svítilo sluníčko. Sluníčko mi po zimě moc chybí a tak jsem stála na balkoně a nasávala do sebe tu jarní energii a úplně jsem zapomněla, že ráno jsem měla nějaký divný pocit. A tak by to mělo být. nenechme se otrávit špatným bolavým začátkem dne. Sbírejme do sebe to hezké kolem, vyhřívejme se na sluníčku-byť je ještě zimní a "zubaté", každý špatný den se dá otočit do dne alespoň přijatelného. Takže všem kolem přeju sluníčkový týden a bezva den :-).

Celé odpoledne přemýšlím o tématu omluv a nad tím, komu bych se měla omluvit A zjistila jsem, že je toho fakt spousta, až mě to zarazilo. Pokud bych se měla zamyslet nad tím, proč a komu se omluvit, je to spousta malých i větších hříšků. Své nejlepší kamarádce bych se měla omluvit za to, že na ní nemám tolik času, kolik bych chtěla, svým dětem bych se měla omluvit za to, že na ně někdy ječím bez příčiny a občas jsou hromosvodem špatných nálad, svému příteli bych se měla omluvit za občasné „bolení hlavy“, rodičům za to, že jim nevolám tak často, jak by si zasloužili a občas se nechám i v telefonu zapřít... prostě spousta malých i větších omluv, které za den nevyslovíme a asi bychom měli. Omluvy jdou občas těžce vyslovit a tak radši hledáme spoustu výmluv, jen abychom nemuseli přiznat, že jsme bez chyby. Ale i to, že jsme se nad tím dnes zamysleli, je velký krok dopředu... budu se snažit být milejší ke všem okolo.

Každý máme svého kostlivce ve skříni. Já 25 let starého... Rozešla jsem se tehdy se svým přítelem způsobem, který nebyl zrovna fajn a ve vhodnou dobu... dodnes se za to stydím a tak mu alespoň myšlenkou posílám jedno velké promiň... Asi se mi neuleví, ale mám hned trochu lepší pocit.

A tak si dám jedno ponovoroční předsevzetí: alespoň občas se zastavit, popřemýšlet jako dneska a pokud to jen trochu jde, tak se omluvím... A vlastně začnu hned. Jako takovou „malou“ omluvu upeču teď dětem koláč. Až na ně příště budu ječet, snad to opět pochopí a odpustí :-)).