Co kdyby se o mém životě natočil film?

Včera jsem brouzdala internetem, a narazila jsem na tip: Zeptej se AI jaká bys byla filmová postava, kterou by ti vybrala podle toho, co o tobě ví. Zkusila jsem to, a byla mi vybrána Helena (ta maminka) z filmu Ženy v běhu.
A mě napadlo: Co kdyby se o mém životě natočil film?
Jaký by asi byl film o mém životě?
Asi by lidi by jen nevěřícně kroutili hlavou nad tím, co všechno se může jednomu člověku přihodit.
Když se nad tím zamyslím, na komedii by to asi nebylo. I když úsměvy by se tam určitě našly.
Život nám totiž občas připraví situace, které jsou v danou chvíli k pláči, ale s odstupem času nad nimi člověk jen zavrtí hlavou.
Kdyby měl můj život filmový scénář, určitě by v něm nechyběly čtyři děti. Čtyři děti znamenají spoustu lásky, radosti, starostí, práce a také pořádný každodenní kolotoč.
Jenže pak přišla kapitola, kterou bych si do svého životního příběhu dobrovolně nenapsala. Můj první manžel začal hrát na automatech a nakonec přišel rozvod a spousta dluhů co mi zbyla.
Najednou nešlo jen o to, jak zvládnout běžný chod domácnosti. Bylo potřeba přemýšlet, jak uživit děti, jak všechno finančně zvládnout a jak se postarat o to, aby měly všechno, co potřebují.
Člověk si někdy představuje, jak bude jeho život vypadat. Má nějaké plány, sny a představy o budoucnosti. Jenže realita si občas napíše vlastní scénář a vůbec se neptá, jestli s ním souhlasíme.
Byla jsem úplně vyřízená. Po velké lásce přišla velká únava.
Zjistila jsem, jaké to je, když už člověk nemůže, ale musí pokračovat
Bylo to období obrovského vyčerpání. Takového, které bych už nikdy nechtěla zažít.
Když má člověk malé děti, nemůže jednoduše všechno odložit a říct, že už nemůže dál. Děti potřebují jíst, chodit do školy, mít čisté oblečení a vědět, že se mají o koho opřít. Každý den přináší další povinnosti a starosti, které nepočkají, až si člověk odpočine.
Někdy se o ženách říká, jak jsou silné a co všechno zvládnou. Jenže málokdo už vidí, co je to stojí. Kolik únavy, obav a bezesných nocí se může skrývat za obyčejným úsměvem. Usínala jsem skoro ve stoje, měla jsem tři práce a v noci jsem vybrečela tolik slz, že by naplnily menší rybník. Ráno jsem nasadila úsměv, aby děti nebyly ve stresu.
Nechci z toho dělat příběh o hrdince, která všechno zvládla s přehledem. Takové to nebylo. Byla to zkrátka životní etapa, která byla nesmírně náročná a kterou bych si už nikdy nechtěla zopakovat.
Kdybych se měla podívat na svůj život jako na hotový film, určitě bych v něm našla kapitoly, které bych nejraději přeskočila. Některé věci bych si přála prožít jinak a některé bych si nejraději odpustila úplně. Jenže život nejde přetočit zpátky a natočit znovu.
Co ale můžeme, je rozhodnout se, co chceme prožívat teď. Neznamená to, že všechny starosti zmizí nebo že od určitého věku začne být všechno jednoduché. To by byla až příliš pohádková představa.
Můj život je i dnes tak trochu napůl. Něco se uklidnilo, něco mě pořád trápí. Pořád přicházejí obyčejné starosti, které k životu patří. Ale vedle nich jsou také chvíle, které mi dělají radost. A je jich čím dál víc.
Třeba můj blog Jana v pohodě, vymýšlení nových článků, tvoření a všechny ty nápady, které mi občas nedají pokoj, dokud je nezrealizuji. A zpětná vazba od vás, to mi dodává energii a radost.
Možná právě tohle je na životě hezké. I když se nevyvíjí podle našich představ, pořád v něm mohou vznikat nové věci. Pořád se můžeme na něco těšit, něco objevovat a nacházet radost v maličkostech.
Nevím, jaké budou další scény v ději mého filmu. Tentokrát bych si ale přála, aby v nich bylo o něco méně starostí a více klidu, zdraví, radosti a obyčejných hezkých dnů.
A jestli má mít můj životní film nějaké poselství, pak možná právě tohle: Nemusíme mít život podle svých představ, důležité ale je, aby v něm pořád bylo na co se těšit. A dokud se píše další kapitola, ještě není konec.
A co vy? Kdyby se o vašem životě natočil film, jak by se jmenoval? Byla by to komedie, drama, romantický příběh, nebo od každého trochu?