Dnes je 21. srpna.
Den, který má v našich dějinách pořád svoje těžké místo.
V noci z 20. na 21. srpna 1968 vtrhly do Československa armády pěti států Varšavské smlouvy. Začala okupace, která pak trvala dlouhých 21 let, až do roku 1989.
Já sama jsem srpen 1968 nezažila. Narodila jsem se až o rok později.
Přesto jsem o něm odmalička věděla. Rodiče doma vyprávěli, co se tehdy dělo. A člověk si při jejich vyprávění uvědomoval, že to nebylo něco, co se odehrávalo jen někde daleko v Praze. Vojáci, tanky a strach se dostali i do malých měst a vesnic. Lidé najednou nevěděli, co bude dál. Měli strach. Hlavně babička a děda, kteří zažili válku, děda byl dokonce v nuceném nasazení a následky si nesl celý život. Tanky jim válku velmi přípomněly
Já jsem pak prožila svoje dětství a dospívání právě v době, která následovala. V době, kdy už tanky dávno nestály na ulicích, ale jejich přítomnost jako by zůstávala někde v hlavách lidí.
Lidé se báli. Bylo tak nějak normou se pořád trochu bát. Bát se mluvit nahlas, bát se říct svůj názor, bát se, aby člověk něco neřekl před nesprávným člověkem. Doma se něco říkalo jinak než ve škole, některé věci se raději neříkaly vůbec. Svoboda nebyla samozřejmost.
A možná právě proto dnes tolik vnímám, jakou cenu má možnost říct svůj názor, nesouhlasit, ptát se nebo prostě žít bez pocitu, že si člověk musí dávat pozor na každé slovo.
Pro moji generaci je 21. srpen 1968 trochu zvláštní. Nejsme přímými svědky okupace, ale vyrostli jsme v jejím stínu.
A tak si dnes říkám, že bychom na tenhle den neměli zapomínat. Ne proto, abychom se pořád vraceli do minulosti, ale abychom si uvědomili, jak snadno může člověk začít považovat svobodu za samozřejmost.
A ona vůbec samozřejmá není.

—————
Přihlaste se k odběru novinek: