Být nemocná má jednu jedinou výhodu - máte spoustu času na brouzdání internetem a sledování filmů a seriálů. Tak jsem si znova pustila můj oblíbený film Zápisník jedné láísky. A jako vždy mne dojal a poplakala jsem si. A tak jsem hledala něco, co by mne rozesmálo, a projížděla vtipné obrázky. A docela se fakt bavím. Nejvíc mne rozesmál tenhle. Jooo, tlakový hrnec, to je věc. Moje babička se ho bála používat, a nevařila v něm nikdy.mamka ano, ale měla taky strach a kontrolovala. Tenkrát se objevily maďarské tlakové hrnce jako novinka, a s nimi samozřejmě i děsivé story a roztrhaných hrncích, pístem zabitých kuchařkách a podobně. Takže spousta žen tlakové hrnce radši nepoužívala, aby náhodou... Já "papiňák" používám ráda, na každé hovězí, nebo když chci mít maso uvařené rychle a doměkka. I když se mi taky stalo, že píst byl špatně nasazený, pára vyrazila pojistný ventil a po celé kuchyni a sporáku byla spousta horké vývarové vody. Řekla bych, že jsem do hrnce dala asi 2 litry vody, a vyteklo jich snad šest. Stalo se mi to za celou dobu používání tak třikrát, a je fakt, že už si na to dávám bacha. A co vy? používáte tlakové hrnce? Staklo se vám někdy, že vám vytekl? Nebo jste se setkali s nějakou vtipnou "papiňákovou" historkou?

Diskuze na facebooku po kliknutí zde: článek o tlakovém hrnci

Média informují neustále o koronaviru.Chápu, že je to nebezpečné,a informovat je třeba, tady už je ale trochu vyvolávána panika. mnohem víc lidí, které znám ale teď řeší virus chřipky. A já taky. Na chřipku a její komplikace umírá u nás i celosvětově každý rok velké množství lidí. Téhle zprávy si obvykle nevšímám až do chvíle, než se začne týkat mne. Já moc často na respirační choroby nestůňu. Ale když už se mne nemoc chytí, stojí to za to. Horečky mi vylétly opravdu vysoké,. nos mám odřený a celý oteklý a od kašle už mne bolí všechny možné svaly ( o některých jsem ani netušila, že se kašle účastní). A tak se ploužím bytem, a doufám že mne nemoc opustí.zatím se nabalily jako komplikace trávicí potíže. je mi špatně z jídla, a na záchodě snad budu i spát. No a zkuste si v téhle situaci kýchnout.. :-D V tu chvíli mám vždycky v očích děs, a čekám, jaká pohroma přijde. Pro dnešek a následujících pár dní si přestávám dělat legraci z mužské smrtelné nemoci na 7 (z rýmičky). Ano, pánové, soucítím s vámi. na pár dní jsem se stala chlapem a umírám.nenávisstně probodávám pohledem maroda v televizní reklamě, který si stříkne kapky do nosu a tančí rázem zdráv kolem gauče. Ne, fakt to na mě takhle nefunguje. Mám chuť si lehnout na gauč a sténat.Ale sténání je vysilující. A stejně by ho nikdo neslyšel.Ještě štěstí, že o víkendu se o mne staral můj báječný muž - tedy alespoň o přísun dietní potravy. Takže jsem si povzdechla, postěžovala si a plížím se zpět do postele. I když nerada, protože mne z ležení už bolí záda.A jen co se dám ještě trochu dokupy, tak vám napíšu, jak se mi během nemoci když jsem si prala noční košile (měla jsem všechny propocené), rozbila pračka - aneb slovy klasika:Když se daří, tak se daří. Držte se a buďte zdraví- nemoci jsou protivné. Jana

Dnes je údajně nejdepresivnější den v roce - Modré pondělí. S depresemi mám své zkušenosti. Není to o smutku a špatné náladě, jak si někteří představují, a špatnou náladu obecně nazývají ůdepkou". Deprese vás úplně "vypne", nejste schopni nic - ani základní činnosti, všechno dělátte jen ze setrvačnosti a s velkým vypětím sil, a z vlastní zkušenosti mohu říct, že deprese i bolí - bolely mne svaly, klouby, celé tělo. I vstát z postele byl problém. Jela jsem dlouho nad svůj limit, a tělo mi vypovědělo službu. Spouštěč byl velmi drsný rozvod a to, že jsem se sama starala o 4 děti. To bych bývala ještě zvládla - na to jsem byla zvyklá, ale když na mne padly ještě dluhy, co bývalý manžel nadělal, už toho prostě bylo moc. Chodila jsem dlouho k lékařům s fyzickými projevy - bolest, únava a podobně. Až po celkem dlouhé době, kdy jsem si připadala jako hypochondr, kterému nemohou nic najít a já hubla, nemohla jsem jíst, spát, chodit, někoho napadla deprese. A bingo. S antidepresivy se začalo vše měnit. Proto vím, že deprese se nemá podceňovat. Je to potvora, co dokáže pořádně otrávit život. Setkali jste se vy, nebo někdo z vašich blízkých s depresí? pokud ne, buďte šťastní. Jak jste na tom v tenhle den vy? Jste v pohodě, nebo tam nějaká ta "depka" je?

diskuze na fb po kliknutí zde: diskuze nejdepresivnější den

foto:istock

Tenhle obrázek mne opravdu pobavil.  Možná i proto, že jsem jako učitelka pracovala. Nechci samozřejmě srovnávat s dobou, kdy jsem chodila do školy já -v socialismu byla úplně jiná pravidla, seděli jsme v tichosti a neustále v hodinách pracovali. pokud byl státní svátek, nahradil se pracovní sobotou - a pokud jsme měli výlet, většinou bylo domů víc úkolů- Učitelé se každého volna báli, měli strach, že nebudou stíhat vysvětlit a procvičit látku. A troufám si říct, že i velmi průměrný žák svými vědomostmi díky procvičování v pohodě stačil dnešním premiantům. V podstatě nechápu, jak dnes mohou učitělky stíhat učit - je s dětmi spousta výletů, sportovních a jiných aktivit, projektů a různých dalších aktivit, které děti možná hravou formou upozorní na nějakou věc, látku je ale nenaučí. Chápu, že si spoustu věcí najdou na internetu - ony je ale následně neumí použít a to je problém. A o chování nemluvě - učitelky se leckdy bojí napomínat zlobivce, protože tomu stojí za zády rodič, který útočně půjde vysvětlit do školy, že jeho dítě potřebuje volnou výchovu aby z něj byla osobnost. Tahle tabulka - obrázek byla na internet dána jako vtip, je v ní ale spousta hořké pravdy. Samozřejmě bych nechtěla,aby děti byly vyučovány socialistickými metodami.Ale určité mantinely a pravidla chování by pro děti měly platit. A o nutnosti naučit znova děti pořádně číst, psát a počítat ani nemluvím. Je to samozřejmě jen můj subjektivní názor. nechci se nikoho dotknout, ani nikoho naštvat - jen si prostě myslím, že je škoda, že děti umí dnes opravdu málo - najdou na netu,ale neumí použít.

pokud chcete, napište svůj názor k diskuzi na facebooku zde: matika na ZŠ 

Po oslavách nového roku se všichni ptají, jestli si dávám nějaké předsevzetí. No, upřímně - přímo předsevzetí si nedávám. Spíš si tak nějak rovnám v hlavě, co bych chtěla, nebo nechtěla. Ona všechna naše předsevzetí jsou právě o tom, co máme v hlavě - jestli to opravdu chceme, nebo jen prostě vyslovíme nahlas něco, co bychom jindy neřekli. Já například když jsem byla mladá - tedy mladší (abych si nepřipadala jakoé stařena), jsem si dávala předsevzetí časi -každý rok. Třeba kouřit jsem přestávala pokaždé po Silvestru. Říkali to všichni, tak já taky..Ale nikdy jsem nepřestala. Týrala jsem se, a měla strašnou chuť na cigaretu. nebyla jsem o tom totiž pevně přesvědčená. Kouřit jsem přestala před 13 lety, prostě jsem k tomu dozrála a došla.A pak to šlo - bez potíží, a bez absťáku. Ne naráz, ale postupně a nenásilně. A tak by to mělo být se vším. Postupně a nenásilně. Ta mediální masáž, a motivační knihy, citáty a statusy mne vůbec neberou, naopak mne trochu štvou. Vnucují mi totiž, že něco dělám špatně. A to se mi nelíbí - všechno co dělám, se přece snažím dělat dobře. A co vy? Dáváte si předsevzetí? Podléháte tomu novoročnímu tlaku, že je třeba začít s novým rokem vše nově, a to staré je úplně špatně?

Nevím, jaký byl "Ježíšek" u vás,ale u nás byl štědrý a dostala jsem všechno, co jsem si přála. Nejvíc jsem si ale užila to, že přijely všechny moje děti, vnuk, a byl ten milý rodinný chaos plný vyprávění a smíchu.A taky cukroví.Myslím, že po vánocích si moje zažívací orgány upřímně oddechnou.Neumím projít kolem cukroví, aniž bych si alespoň jeden kousek nevzala, a o řízku a salátu ani nemluvím. Ale jednou za rok se to prostě smí.Abych neměla výčitky, je až do Nového roku váha nemilosrdně odstraněna z dohledu všem. Vánoce si užívám, ještě mne čeká pár návštěv, na které se opravdu upřímně těším. Co jste dostali pod stromeček? Byli jste spokojení: Já jsem kromě jiného dostala kávovar, kabelku a parfém. Pochlubte se, co jste dostali pod stromeček vy - sdílená radost je přece ještě o něco větší.

příspěvek s komentáři je na facebooku po kliknutí zde: Co jste dostali pod stromeček?

Tak jsem dnes zažila obchod před vánoci. Nechtěla jsem nic zvláštního, chtěla jsem jen chlěba,a brambory na oběd, a možná bych si ráda i zeleninu na salát k večeři. Když jsem viděla to šíleně narvané parkoviště před obchodem, pochopila jsem, že dnes to asi nebude až tak úplně jednoduché. Ale říkala jsem si naivně, že púopadnu těch svých pár věcí, a za chvíli jsem venku. já totiž nesnáším narvané vydýchané prostory, kde do sebe lidi vrážejí. Hluboký nádech a vešla jsem do obchodu. Tam vládlo šílenství, jako by mělo být měsíc zavřeno. Lidi do sebe strkali, košíky narvané tak, že jsem se modlila, abych za nějakým takovým nákupním maniakem nestála ve frontě. Musím říct, že mne překvapilo to množství jídla v košících - to jako fakt chtějí sníst? Během těch 3 svátečních dnů? Ale ty jsou přece až za 5 dní.. Do té doby ještě do obchodu přece půjdou. Nějak tohle šílenství nechápu. Doufám, že pro chleba mi před vánoci dojde syn ( já už tohle absolvovat fakt nechci) a musím říct, že prodavačky mají můj obdiv, a hluboce před nimi smekám. bez přestávky stále na kase, jsou milé,a když si představím, kolik zboží jim projde za směnu rukama - opravdu se před nimi hluboce skláním. Já bych měla ruce bolavé a vytahané, a pak přijít domů a péct cukroví a starat se o rodinu - prodavačky v předvánočním chaosu mají můj obdiv.

Venku je tak nějak poslední dny pořád tma, a mě se stýská po sluníčku. Ne po letním vedru,ale po světle, a hřejivém slunci. Mám slunce ráda, a vždycky říkám, že funguji na solární baterky. Takže v tyhle dny, kdy je tma v podstatě nefunguju. Nechce se mi vůbec nic. Problém je úplně všechno - od zvednutí ruky na zamáčknutí budíku, až po nadzvednutí peřiny při večerním ulehnutí do postele. zajímavé je, že ta lenost-únava- nefunguje na všechno stejně. Zjistila jsem dlouhodobým průzkumem, že například dojít si 2x za sebou pro čokoládový bonbon mi problém nedělá ) vezmu si vždycky jen jeden - nechci být přece tlustá, a jeden mi úplně stačí - tahle představa mi vydrží jen do chvíle, než dojím první bonbon a zjistím, že bez druhého to prostě nepůjde). Ale pokud vím, čokoláda je energie, a tu vlastně potřebuji, že? A tak se snažím vyhýbat všem činnostem, co vyžadují větší množství energie a strašně se těším na sluníčko .. nebo alespoň na návštěvu vnoučka, který na mne působí stejně blahodárně jako sluneční paprsky

(obrázek zdroj https://www.abicko.cz/clanek/dzouky/24965/lenost-nebo-silna-vule.html)