Pohádky a filmy


Šíleně smutná princezna

 

Už jste viděli pohádku Šíleně smutná princezna? Ně? Tak to jste o hodně přišli. Je to nádherná filmová hudební pohádka. Není sice určena pro úplně nejmenší děti, ale pokud si ji pustíte, budou se bavit nejen vaše děti, ale i vy. Pohádce nijak neubralo na kráse, že je natočená už v roce 1968, působí velmi aktuálně, jako by byla natočena v současné době.

Pohádka je humorná od samého začátku – dva králové se domluví, že až jejich děti - princ Václav a princezna Helena - vyrostou, vezmou se a tím se spojí obě království a ještě víc se upevní přátelství obou králů. Jenže všechno je jinak. Princ na cestě za nevěstou uteče – nechce se ženit z královských důvodů a povinností kvůli slibu svého otce, ale z lásky. Chce si nejdříve princeznu prohlédnout.

 

Cestou do zámku se ale zamiluje do krásné služebné – princezny v obyčejných šatech, o které netuší že je princezna. V zahradě ho chytí jako tuláka a zavřou do vězení. I princezně se tulák líbí a do vězení za ním chodí. A aby si nemusela vzít cizího prince, vymyslí, že bude hrát smutnou princeznu, která si vezme jen toho, kdo ji rozesměje. Smutná princezna v království smíchu? Nemyslitelné…A tak začíná příběh plný smíchu, malých nedorozumění, intrik dvou rádců ale hlavně lásky Václava a Heleny.

 

 

Příběh doplňují nádherné písničky v podání dvou hlavních postav, které ztvárnili Václav Neckář a Helena Vondráčková. A tak si sedněte, poslouchejte, dívejte se a hlavně se bavte. Tahle pohádka je dnes již mezi českou klasikou a určitě za podívání stojí.

 

písnička: Znám jednu krásnou zahradu

www.youtube.com/watch?v=GTQhCN3b8Jk

 

písnička Já už to vím

www.youtube.com/watch?v=rHZLFdimZw0

 

písnička Jedním tahem

https://www.youtube.com/watch?v=MbxKWglFZ38

 

 

článek jsem psala pro www.koukalek.cz

 

zdroj videa www.youtube.com

 


Asterix: Sídliště Bohů

Málokdo nezná dnes již legendární postavy komixového příběhu o Asterixovi a Obelixovi, a jejich boj proti Caesarovii a římské nadvládě. Caesarovi patří všechny kontinenty až na jednu malou Galskou vesnici. Za každou cenu ji chce dobýt.Bude tak tomu i v tomto animovaném filmovém příběhu Asterix:“ Sídliště bohů ?

 
 

Kdo je Asterix a Obelix? No přece dva galští kamarádi. Asterix je velmi chytrý, Obelix v dětství spadl do kotle s kouzelným lektvarem, který navařil druid Panoramix a je od té doby velmi silný. Oba milují svou vesnici a pečené kance…Jejich vesnice je ale trnem v oku římskému imperátorovi Caesarovi. Caesar si podmanil celý svět, je jedna vesnice jím nikdy nebyla dobyta. Malá galská vesnice, kde žijí vzpurní a hrdí Galové, kteří s Římany bojují za pomoci kouzelného lektvaru, který jim vaří druid Panoramix.

 

Po ochutnání lektvaru jsou všichni velmi silní, před bojem se všichni lektvaru vždy napijí, jen Obelix nedostane, ač po tom velmi touží. Je už silný dost. Galové jsou prostě neporazitelní. A to nedá Caesarovi spát. Stůj co stůj chce tuto galskou vesnici dobýt. A když to nejde jen silou, zkusí to tedy lstí. Rozhodne se postavit kolem galské vesnice sídliště plné paneláků – mramoráků – vystavět Sídliště bohů - a zničit Galy pomocí civilizace. Jenže Galové se svého lesa plného chutných kanců nechtějí vzdát. A tak dochází k řadě vtipných pranic, bojů a rvaček, kterými se hlavně děti opravdu baví.

 

Dospělí se zase baví vtipnými scénkami – např. římští rodiče berou svého syna na gladiátorské zápasy a pak jsou udiveni, kde se v jejich synkovi bere bojovnost při hrách, gladiátoři chtějí mít svobodu a tři jídla denně a podobně.

 

Jak dopadne Caesarův plán? Povede se chytrému Asterixovi zastavit postup civilizace do galských lesů? Zachrání svou vesnici a ochrání Galy před vlivem římských obchodníků, lákadel a paneláků? Bude i tentokrát Caesar poražen, nebo konečně galskou vesnici získá a připojí ke svému impériu? Dostane Obelix napít kouzelného lektvaru? To se dozvíte v animovaném příběhu Asterix: sídliště bohů. A věřte, že nudit se opravdu nebudete.

 

článek jsem publikovala i na www.koukalek.cz

 

vieo zdroj: www.youtube.com

 


Popelka

 

Tenhle hraný celovečerní film na motivy klasické Disneyho animované pohádky O Popelce si zamilují všechny holčičky i dívky a ženy. Nechybí v něm zlá macecha, půvabná Popelka, hodná kmotřička, ani krásný princ. Prostě pohádka jak má být..

 

V jednom domě žije Elka s maminkou a tatínkem. Maminka jí ale zemře a otec se znovu ožení. Macecha sebou do domu přivede své dvě dcery – Anastázii a Drizel. Obě jsou zákeřné a zlé, proto není divu, že po smrti Elčina otce začnou se svou matkou Elku týrat a trápit. Dávají jí tu nejhorší práci, při které se často umaže a posměšně jí proto začaly říkat Popelka. Elka je ale hodná a milá, se svou situací se smířila, miluje zvířátka a své přítelkyně malé myšky, dobro v ní zůstává dál navzdory týrání macechy a nevlastních sester. Není jen hodná, je i velmi krásná. Proto když jednou v lese potká mládence, který se jí představil jako Učeň, netuší, že je to princ a zakouká se do něj. Princ do krásné Elky také, neví o ní však téměř nic. Proto když pořádá na svém zámku ples, sezve na něj dívky z celého okolí. I Elka by ráda na ples šla, zlá macecha jí ale roztrhá šaty. Potom odjíždí na ples pouze s vlastními dcerami.

Nebyla by to ale pohádka, kdyby v ní nebylo dobro a kouzelná kmotřička, která Elce vyčaruje nádherné šaty, a myšky s dýní promění v povoz.  Elka se na plese  setká s princem, ten jí ukáže tajnou zahradu, vše je krásné a tajemné. Ale každá pohádka má svá pravidla. Ani u Popelky tomu není jinak – musí se vrátit do půlnoci domů, jinak kouzlo kmotřičky víly pomine. Popelka o půlnoci utíká a ztrácí svůj střevíc…Najde ji princ podle střevíčku? Dopadne tahle pohádka stejně jako ta „Disneyovská animovaná“?. Najde Elka svoje štěstí s princem? A bude zlo potrestáno? Pokud milujete pohádky, tahle vás rozhodně nezklame. A dámy, připravte si kapesníky…

www.youtube.com/watch?v=8mgaauYnn0Y


Tři bratři

 

Mám moc ráda pohádky, takže o jedné z nich

Pohádka plná písniček Tři bratři.

Všichni máme rádi pohádky. V pohádkovém příběhu Tři bratři se sejdou hned tři známé pohádky zpracované s humorem pana Svěráka a hudbou pana Uhlíře. A věřte, je to úžasná podívaná.

 

Pohádka Tři bratři je příběh složený ze třech známých pohádek: O červené karkulce, O šípkové Růžence a O dvanácti měsíčkách. V pohádce nejsou stateční princové, ale tři obyčejní chlapci ze statku – Jan, Pepa a Matěj. Každý z chlapců má spoustu dobrých vlastností, ale i jednu špatnou, kterou musí sami změnit a překonat a tím dosáhnout na své štěstí. Jan – zapomětlivý a roztržitý musí vnést do svého života řád a přestat zapomínat, tím se mu povede překonat zlou kletbu a vysvobodí spící krásnou Růženku a stane se králem. Matěj je nerozhodný – musí svou překonat svou nerozhodnost a naučit se reagovat rychle a správně, přijmout za své činy zodpovědnost a tím vysvobodit Karkulku a babičku. A Pepa? Ten je netrpělivý a zbrklý. Vše dělá bez rozmyslu a to ho přivádí do potíží. I on svou špatnou vlastnost překoná a získá hodnou Marušku za ženu.

Pohádka je plná krásných písniček a laskavého chytrého humoru pánů Svěráka a Uhlíře. Pohádky jsou vlastně takové tři malé opery. A dětem se to líbí. A nejen dětem, věřte, že po shlédnutí si budete některé melodie dlouho pobrukovat také.

Pohádkový příběh Tři bratři rozhodně stojí za podívání. Skvělé herecké obsazení, laskavé pohádky bez násilí (jen vlk působí poměrně hrůzostrašně, ale bála jsem se spíš já, než děti), písničky co si zpívají děti i dospělí – to jsou Tři bratři. A na závěr – ještě někdo se musí zbavit zlozvyku. Tatínek Josefa, Jana a Matěje – co myslíte, povede se mu to? 

www.youtube.com/watch?v=LjwDapt2o6A


Pohádka o Koblížkovi

 

Žili byli dědeček a babička. Měli chaloupku se zahrádkou v malé vísce mezi lesy a loukami. Jednou poprosil dědeček: "Usmaž mi, babičko koblížek!" 
"Moc ráda, ale není z čeho! Mouka nám už dočista došla!" 
Dědeček se zamyslel a pak radil: "Babičko, zameť na sýpce a vymeť zbytky z truhly, však se jí troška nasbírá!
Babička nametla a naškrabala dvě hrsti mouky a zamísila těsto smetanou, z těsta koblih, ten usmažila na másle a položila na okno vystydnout.
Koblížek pomalu vychládal, ale brzy ho to přestalo bavit, jen tak ležet. Skutálel se z okna na zápraží, ze zápraží na zahradu, ze zahrady na cestu vedoucí kolem chaloupky. A jak se tak kutálí a kutálí, potká zajíce a ten povídá: "Koblížku, koblížku, já tě sním!"
Koblížek se tuze vylekal a prosil: "Ne, nejez mne zajíčku, zazpívám ti písničku." A než stačil zajíc odpovědět, spustil:

"Já koblížek, koblížek,
po sýpce metený,
po truhlách škrabaný,
smetanou mísený,
na másle smažený,
na okénku chlazený.
Já dědečkovi utekl,
já babičce utekl:
a tobě, zajíčku, také uteču."

A co nejrychleji se cestou kutálel dál, jen pryč od zajíce! Cesta vedla k lesu, kde přecházela v lesní pěšinu plnou kořenů stromů. Koblížka hrbolatá pěšinka vyhazovala do výšky a ten výskal radostí nad takovou zábavou. To by si u babičky s dědečkem neužil!
Tu najednou proti němu šedivý vlk: "Koblížku, koblížku, já tě sním!"
"Ne, vlku, nejez mne, zazpívám ti písničku." A zpíval:

Já koblížek, koblížek,
po sýpce metený,
po truhlách škrabaný,
smetanou mísený,
na másle smažený,
na okénku chlazený.
Já dědečkovi utekl,
já babičce utekl,
já od zajíčka utekl:
a tobě, vlku, také uteču."

A rychle se odkutálel, sotva ho vlk zahlédl. A kutálí se lesem dál a proti němu medvěd. "Koblížku, koblížku, já tě sním!"
"Ne, nejez mne medvídku, raději poslouchej mou písničku!" křikl koblížek.

"Já koblížek, koblížek,
po sýpce metený,
po truhlách škrabaný,
smetanou mísený,
na másle smažený,
na okénku chlazený.
Já dědečkovi utekl,
já babičce utekl,
já od zajíčka utekl,
já od vlka utekl,
a tobě, medvěde, 
taky uteču."

A kutálel se dál ještě rychleji. Medvěd ho sotva koutkem oka zahlédl. Tu jde proti němu liška. "Koblížku, jé koblížku, jak jsi pěkňoučký, voňavoučký!" To se koblížkovi líbilo a začal zase zpívat svou písničku. Liška poslouchá, poslouchá a pomaloučku, polehoučku se přikrádá ke koblížkovi blíž a blíž.

"Já koblížek, koblížek,
po sýpce metený,
po truhlách škrabaný,
smetanou mísený,
na másle smažený,
na okénku chlazený.
Já dědečkovi utekl,
já babičce utekl,
já od zajíčka utekl,
já od vlka utekl,
já od medvěda utekl:
a tobě, liško, také uteču!"

"To je ale krásná písnička, koblížku," povídá liška, "jen škoda, že tak špatně slyším. Už jsem stará. Víš co, sedni si mi na nos a zazpívej mi tu píseň ještě jednou!"
Koblížek měl radost, že se lišce písnička líbí, vyskočil lišce na nos a zazpíval:

"Já koblížek, koblížek....."

A liška ham! A snědla ho.

 


 

O kůzlátkách

V chaloupce na kraji lesa bydlela koza se svými sedmi kůzlátky. Měli se rádi a žili spokojeně jako v pohádce. Maminka koza odcházela každé ráno na pastvu a kůzlátka napomínala, aby si tiše hrála a nikomu neotvírala. V lese bydlí zlý vlk, který by si na nich rád pochutnal. Kůzlátka slíbila, že budou poslušnlá, ale jen koza odešla na lupení, začala se prát a hluk bylo slyšet namíle daleko. Ulyšel ho také hladový vlk. "Koza je pryč a kůzlata doma vyvádějí. Jsou ještě hloupá, snadno je obelstím," pomyslel si, když zabušil prackou na dveře.

"Kůzlátka, děťátka, otevřte mi vrátka! Já jsem vaše maminka a nesu vám mlíčko!" Kůzlata ztichla a zmateně začala pobíhat sem a tam. Hrubý hlas však vlka prozradil. Nejstarší bratříček povídá - "Ty nejsi naše maminka, maminka má jemný hlásek!" Vlk musel odejít s nepořízenou. Zamířil ke kováři a nechal si upilovat jazyk z obou stran, aby měl hlas tenký a vysoký. Tentokrát na dveře chaloupky jemně zaťukal.

"Kůzlátka, děťátka, otevřte mi vrátka!! Já jsem vaše maminka a nesu vám mlíčko!" lákal nezbedy hlasem, který sám nepoznával. Kůzlata se nahrnula do chodby, aby otevřela, ale nejstarší bratříček je zarazil - "Jsi-li naše maminka, ukaž kousek nožky oknem!" Venku zamával vlk prackou. Při pohledu z okna ztuhla kůzlátka hrůzou. - "Ty nejsi naše maminka. Ty máš pracky černé! Maminka má kůži bílou jako sníh, mečela kůzlátka rozčíleně a vlkovi neotevřela. Vlk, který hladem téměř šilhal, se odplížil do lesa. Kůzlata se zaradovala a začala si společně hrát.
Vlk zatím přemýšlel, jak získat kůži bílou jako sníh. Ploužil se podél lesa, až došel k pastýřově chalupě. Tam se sušily ovčí kůže. Vlk se zaradoval, jednu sebral a uháněl k chaloupce kůzlátek. Ovčí kůži si přehodil přes hřbet a už stál opět přede dveřmi. "Kůzlátka, děťátka, otevřte mi vrátka! Já jsem vaše maminka a nesu vám mlíčko!" 

"Naše maminka přišla, otevřeme!" volali kozlíci. - "Není to naše maminka, neotevřeme!" - bránily jim opatrnější kozičky. Ale to už kozlíci otevírali dvířka a vlk skočil dovnitř! Odhodil ovčí kůže a hrozivě vycenil tesáky. Kůzlátka s křikem začala utíkat, bylo jich tolik, že vlk nevěděl kam skočit dřív. Všude se míhala kopýtka, rohy, bříška..

Už už se chystal skočit mezi ně! Ale naštěstí se právě vracela maminka koza. Trkla tam, trkla sem, nabrala vlka na rohy a odhodila do křoví. Ten na víc nečekal. Na slabé si troufal, ale s rozzuřenou kozou by se do křížku nedal. Utekl a už se v lese nikdy neukázal.
Koza pak zavolala všech sedm dětí a moc se na ně zlobila! Nakonec byli všichni šťastní, že vše tak dobře dopadlo


 

O Červené Karkulce

Žilo jednou jedno děvčátko a to dostalo od babičky k narozeninám dárek – červenou čepičku. Rádo ji nosilo, a proto jí říkali Červená karkulka. Babička bydlela za lesem a Karkulka ji často navštěvovala. Jednoho dne měla i babička narozeniny a maminka k níKarkulku poslala s košíčkem plným dárků. Děvčátko muselo projít hlubokým lesem a proto jí maminka přikazovala: „Jdi rovnou k babičce, Karkulko, a nikde se nezdržuj a nescházej z cesty. Mohlo by se ti něco zlého přihodit.“

Karkulka to slíbila, ale na svůj slib brzy zapomněla. Jakmile uviděla rozkvetlé lesní květy, začala je pro babičku sbírat do kytičky. V hlubokém lese žil také zlý vlk. Karkulku zahlédl a začal ji zpoza stromů sledovat. Po chvíli jí nadběhl, vynořil se před ní a ptal se:“Kam jdeš, Karkulko?“
„K babičce,“ odpověděla Karkulka. „Nesu jí k narozeninám košíček plný dárků. Bydlí v chaloupce za tímhle lesem.“
Vlk to uslyšel a pelášil k babiččině chaloupce, aby tam byl dřív než Karkulka. Zaklepal na dveře.
„Kdo to klepe?“ ptala se babička. „To jsem já, Karkulka. Jdu ti popřát hezké narozeniny a nesu dárky,“ odpověděl jí vlk tenkým hláskem. Babička si myslela, že je to opravdu Karkulka. Pustila vlka do chaloupky a ten ji spolkl. Potom si nasadil na čumák brýle, vlezl do postele a přikryl se.

Karkulka zatím doběhla k babiččině chaloupce a celá natěšená, že jí udělá dárečky radost, zaklepala na dveře. Vešla dovnitř, podívala se na vlka ležícího v posteli a podivila se:
„Babičko, ty máš ale velké uši.“
„To abych tě lépe slyšela,“ řekl vlk.
„Ty máš ale velké oči, babičko,“ podivila se zase Karkulka a vlk odpověděl: „To abych tě lépe viděla.“
„Ty máš ale velkou pusu, babičko,“ podivila se Karkulka a vlk zařval:
„To abych tě mohl lépe sníst!“ Pak otevřel svoji tlamu a Karkulku spolkl taky. A jak měl plné břicho, svalil se zpátky do postele a tvrdě usnul.

Brzy šel kolem hajný, který při svých pochůzkách lesem vždy babičku navštívil. Z chaloupky však uslyšel hlasité chrápání. Nakoukl dovnitř oknem a v babiččině posteli vidí ležet vlka s obrovským břichem! To on asi snědl babičku! Vešel tedy dovnitř a tesákem vlkovi břicho rozřízl. Jak se podivil, když z něho s babičkou vyskočila i Karkulka. Obě byly živé a zdravé.
Všichni začali nosit kamení a sypat je vlkovi do břicha. To pak zašili. Když se vlk probudil, uháněl pryč do svého lesa. Bylo mu ale těžko a měl žízeň. Nejblíž byla babiččina studna, když se však nad vodu nakláněl, těžké břicho ho stáhlo dolů a již ho nikdo nikdy neviděl.

 

 

 

zdroj youtube.cz a http://zdarmaprodeti.topstranky.cz/


 

Pohádka o Smolíčkovi pacholíčkovi

Pohádka o Smolíčkovi pacholíčkovi

Byl jednou jeden malý chlapeček, který žil v lese u zlatoparohatého jelena. Jmenoval se Smolíček. Jelen se o něj hezky staral a chránil ho před různými nástrahami. Celý den na svém hřbetě vozil Smolíčka po lese. Chlapec se krmil lesním ovocem, nejraději měl jahůdky, a hrál si s lesními zvířátky... Jednoho dne se však jelen musel vydat hledat nové pastviny daleko od domova. Smolíček musel zůstat doma sám. - "Počkej na mě Smolíčku a nikomu neotvírej." přikazoval mu jelen každé ráno.

Smolíček si chvíli sám hrál, ale pak mu začala být dlouhá chvíle. Tu najednou uslyšel šramot a nějaké hlásky. Zvuky šly ode dveří. Šel tedy blíž a uslyšel. - "Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku! Jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.." - "Kdo to venku tolik mrzne, že tak prosí? Pootevřu trošičku a podívám se", zapomněl chlapec, co jelenovi slíbil. Do světničky vklouzlo několik tenkých prstů. Měly ostré nehty, chvíli se jen tak komíhaly, ale pak hbitě otevřely dveře dokořán a před Smolíčkem stály jezinky! Smolíček na ně vyděšeně koukal, byly to divé žínky, vlasy jako roští, obléknuté do rozervaných hader a tuze páchly, jak byly nemyté! Chytily chlapečka a odnášely pryč. Smolíček plakal a volal ze všech sil. - „Za hory, za doly- mé zlaté parohy – kde se pasou? Smolíčka, pacholíčka, jezinky pryč nesou!“

Měl veliké štěstí, vítr vál správným směrem a Smolíčkův hlásek k jelenovi zanesl. Mohutnými skoky přispěchal na pomoc! S jezinkami si snadno poradil, popadl Smolíčka a skokem byli zpátky ve své chaloupce. Jelen se na chlapce moc zlobil, že neposlechl a vydal se do nebezpečí. Smolíček svatosvatě slíbil, že se to již nebude opakovat a že bude dbát jelenových rad.
Ale když se ráno probudil, zapomněl, co včera zažil. Jakmile za dveřmi opět začaly loudit jezinky tak, že by se nad nimi kámen ustrnul... - „Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku! Jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme...“ Chlapce se mu jich přece jen zželelo a vpustil je dovnitř. Ty jej popadly a uháněly s ním do své jeskyně. Smolíček plakal a volal svého jelena. - „Za hory, za doly- mé zlaté parohy – kde se pasou? Smolíčka, pacholíčka, jezinky pryč nesou!“ Ale jelen se pásl daleko.

Babice si začaly Smolíčka vykrmovat. Zavřely ho a nosily mu samé dobroty, dortíčky, koláčky, buchtičky.. Těšily se, že až Smolíček pěkně ztloustne, budou mít libou pečínku. Každý večer zkoušely, jak moc se jim to daří. "Prostrč prstíček ven z klece, zkusíme, je-li dost tlusťoučký." Smolíček však vždy vystrčil místo prstíku dřívko a babice si dlouho myslely, že ho ještě dostatečně nevykrmily... Po čase jim však trpělivost došla a začaly topit v kamnech a chystat pro Smolíčka pekáč. Ten byl hrůzou bez sebe a rozkřičel se na celý les. - „Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka pacholíčka, už na pekáč nesou...“ K jelenovi se nesl strašlivý nářek a pak už byl slyšet jen dusot kopyt, jak se hnal za chlapcovým hlasem. S jezinkami si rychle poradil, nabral babice na rohy a shodil je ze srázu, z kterého se jen tak nedostanou.

Smolíček dostal, co si zasloužil. Od té doby se vždy řídil radami dobrého jelena. Oba byli rádi, že vše dobře dopadlo.

zdroj http://zdarmaprodeti.topstranky.cz/ a youtube.cz

 


O Perníkové chaloupce

Byl jednou jeden tatínek a ten měl dvě děti. Jeníčka a Mařenku. Byl chudý a často se v jejich chaloupce nenašel ani kousínek chleba. Maminka zemřela, když byly děti maličké a tak se životem protloukali sami. Často trpívali hladem a tatínka to velice trápilo.

Ve svém zoufalství se jednoho večera rozhodl, že Honzíka a Mařenku ráno vezme hluboko do lesa, aby nenašli cestu domů a nechá je tam. „Snad si najdou nějakého dobrodince, u něhož se jim bude dařit lépe než doma“. 

Ráno druhého dne povídá: “Děti, musíme do lesa na dříví, pojďte se mnou, zatímco budu sekat, vy se zatím můžete najíst lesních plodů“. Jeníček s Mařenkou nadšeně začali poskakovat, lesní jahůdky a maliny měli moc rádi a už se těšili, jak si nacpou bříška. Tatínek popadl sekeru a šlo se.

Vedl je hustým lesem hlouběji a hlouběji. Pak začal pracovat a sekyrou chystat dříví, aby jej mohl vzít domů. Děti zatím hledaly, co by sezobly, běhaly po lese a orientovaly se podle zvuku tatínkovy sekyrky. Tu našli krásnou malinu, tu ostružinu, až došly na mýtinu osvícenou sluníčkem plnou sladkých jahod. Plné hrstičky si sypaly do úst a spokojeně se vyhřívaly na teploučkém paloučku.
Když svit sluníčka začínal slábnout, vydaly se směrem k tatínkovi, odkud se ještě před chvílí ozýval zvuk sekyrky. Teď však bylo ticho.

„Tatínků!“ volaly Honzík a Mařenka. Ale nikdo neodpovídal. A tak chodily lesem a hledaly svého tatínka. Sluníčko se zatím schovalo mezi stromy a pomaličku se stmívalo. Děti se začaly bát. Nejvíc mladší Mařenka. Když nastala tma, přemýšlely, co dělat. „Vylezu na vysoký strom, jestli neuvidím nějaké stavení.“ povídá Jeníček. Mařenka byla už tak unavená z toho putování, že jen kývla, jako že ano.

Jeníček zdatně vyšplhal na nejvyšší strom, který v blízkosti našel a rozhlížel se do všech stran. Na západní straně přece jen něco zahlédl: „Mařenko, v dáli svítí malé světýlko, vydáme se tam!“ A tak se zaradovali a začali se prodírat hustým lesem směrem k němu.

Hladoví a vyčerpaní najednou stáli před chaloupkou, z jejíhož okénka vycházelo ono světlo. Plny radosti se děti k chaloupce rozeběhly. Jak se však podivily! Chaloupka byla celičká z perníku! Střecha byla pokrytá těmi největšími a nejvoňavějšími koláči, okna byla zdobená marcipánem a plot, ten byl celý z čokoládových latěk! Jeníček se nerozmýšlel, vyskočil na něj a utrhl ze střechy obrovitý koláč a půlku dal své sestřičce. Sotva se do něj pustili, otevřely se dveře a vyšla stará čarodějnice. Protože v té tmě nic neviděla, zaskřehotala: „Kdopak mi to tu loupe můj perníček??“ Jeníček pohotově odpověděl: „To jen větříček, to jen větříček!“. Baba zašla zpět a děti si oddechly.
Dojedly koláč a ulomily si kousek voňavého perníkového srdíčka. Tu se opět rozlétly dveře chaloupky a znovu se ozval ten skřehotavý hlas: „Kdopak mi to tu loupe můj perníček??“ „To větříček, to větříček!“ rychle zaševelil Jeníček.

To už se ale staré čarodějnici nezdálo, vyšla ven a začala se kolem všech těch sladkostí rozhlížet. „Už vás mám darebové!“ volala. Děti neměly kam utéct. Chytila je hned a šup s nimi do chaloupky. Jeníčka zavřela do klece, že si ho vykrmí a Mařenka jí musela sloužit. Vařila, prala a uklízela. Babizna Jeníčkovi nosila ta nejlahodnější jídla, aby hezky ztloustl a mohla ho upéct a sníst. Každý den přicházela ke klícce a zavolala: „Jeníčku, vystrč prstíček, ať poznám, jak jsi tlustý.“ Ale Jeníček vždy vystrčil kus oblého dřívka a stará čarodějnice napůl slepá nic nepoznala, jen jí bylo divné, že chlapec netloustne.

Jednou však ztratila trpělivost a křikla na Mařenku: „Zatop v peci, dnes bude Jeník k obědu ať je tlustý nebo ne!“ Děvče se rozplakalo, ale poslechnout muselo. Oheň v peci již prskal a čarodějnice chystala velkou lopatu. Potom vytáhla Jeníčka z klece a povídá: „Hezky se posaď na lopatu a pořádně se drž, abys nespadl!“ Jeníček se tedy na lopatu posadil, ale jak ji baba zvedala, hned se zase skulil na zem a do pece se tak ne a ne dostat. Babizna byla celá vzteky bez sebe.
„Ukažte mi tedy babičko, ak se na lopatě sedí.“ prosil Jeníček a pomrkával na Mařenku.
Čarodějnice, jak byla vzteklá a už jí to tolik nemyslelo poslechla, sedla na lopatu, aby Jeníčkovi ukázala, jak se má držet, ale ten rychle přiskočil i s Mařenkou, oba ze všech sil lopatu pozvedli a než se babizna nadála, šupli ji do pece a rychle zastrčili železná dvířka, aby se nedostala ven. Upekla se tam na škvareček.

To se dětem ulevilo! Najedly se dobrot z chaloupky, nabraly si co to šlo a vydaly se hledat cestu domů. Mezitím tatínek tolik litoval, že své děti v lese ponechal svému osudu a tak moc se mu po nich stýskalo, že každý den chodíval po lese a hledal je. A jak se tak v tom lese hledali, tak se také našli. Padli si do náručí a tatínek prosil děti o odpuštění. Plni štěstí, že jsou zase spolu, se vydali k domovu.

zdroj  http://zdarmaprodeti.topstranky.cz/ a youtube 

 


 

O Popelce

Byl jednou jeden zámožný sedlák a tomu onemocněla žena a krátce na to zemřela. Zůstal tedy na statku sám se svou dcerkou, která byla po mamince hodná a pracovitá.
Po nějakém čase se otec znovu oženil. Jeho druhá žena přivedla do domu své dvě dcery. Byly hezké, ale tuze marnivé, se srdcem z kamene. Pro ubohou dívku začaly těžké časy.
Nevlastní sestry jí sebraly všechny krásné šaty, daly jí starou šedivou zástěru a strčily ji do kuchyně.
Dívenka musela tvrdě pracovat od rána až do pozdního večera, vstávat před svítáním, vodu nosit, o oheň v kuchyni se starat, vařit, mýt nádobí, uklízet a vykonávat všechny těžké domácí práce. Obě sestry jí zatím ztrpčovaly život a prováděly různé naschvály.
Večer pak zemdlelá únavou klesla před krbem, do popela. Byla proto celá ukoptěná a špinavá a začali jí všichni říkat Popelka.

Jednou se otec chystal na trh a ptal nevlastních dcer, co by chtěla, aby jim přivezl.
"Jemné hedvábí na šaty!" říká jedna.
"Drahý šperk!" řekla druhá.
A co ty, moje milá Popelko, co ty bys chtěla? zeptal se tatínek své dcery.
"Budu ráda, když mi přivezete, co vám cestou o klobouk zavadí, otče." odpověděla Popelka.

Sedlák ve městě nakoupil nevlastním dcerám to nejjemnější hedvábí, perly a drahokamy. Na cestě zpět ke statku projížděl na koni kolem řady stromů a tu mu do klobouku ťukla lísková větev a zaklínila se v něm. 
Jakmile přijel domů, slétly se k němu obě nevlastní dcery a hned se vrhaly k drahým darům. Začaly si vše zkoušet a před zrcadly se nakrucovat. Otec sáhl za klobouk, vytáhl lískovou větvičku a podal ji Popelce. Na větvičce byly tři lískové oříšky. Děvče si ji odneslo do své malé komůrky na půdě, kde mohla přes noc hlavu složit.

Jednoho dne pořádal král velkou třídenní slavnost. Pozval všechny hezké dívky z okolí, aby si jeho syn mezi nimi mohl vybrat nevěstu. Mezi pozvanými byly i statkářovy dcery. Tolik je to rozrušilo, že běhaly sem a tam, vybíraly ty nejkrásnější šaty ze svých skříní a poroučely Popelce: "Vyčisti nám boty! Učeš nás! Jdeme dnes na ples do královského paláce!" Popelka běhala a plnila vše, co sestrám na jazyk přišlo a přitom jí bylo do pláče. Tolik by si přála jít s nimi na ples! Dokonce požádala macechu, aby jí to také dovolila. Macecha kývla, jako že ano a Popelka s velikou radostí všechny vypravovala - oblékala, česala, strojila... Když byli všichni jako ze škatulky, šla za macechou, aby jí také dala nějaké šaty, ale ta se na ni zle obořila! Smíchala čočku s popelem, sesypala vše dohromady na podlahu a řekla: "Nemáš udělanou všechnu práci a chceš na ples?! Tady máš a pokud to nebude přebrané než se domů vrátíme, tak si mě nežádej!" A odešli do královského paláce.

Popelka byla zničená. Pomalu začala přebírat čočku s popelem. Pro samé slzy na tu práci sotva viděla. Uvěřila maceše, že ji na slavnost vezme a teď se jí zhroutil celý svět. 
Tu najednou zaslechla ťukání u okna. Vzhlédla a vidí holoubka, jak klove do okenní tabule. Otevřela tedy a frr, holoubek vlétl dovnitř a s ním mnoho dalších pomocníků! Svými zobáčky začali vybírat čočku z popela a po chvíli byli hotovi. Děvče pak jen smetlo popel na hromadu.
Na vše dohlížel krásný šedivý holub, který po dokončené práci slétl Popelce k nohám a zanechal tam lískový oříšek. Byl to jeden z oříšků lískové větvičky z tatínkovy cesty. Jakmile se ho Popelka dotkla, vylouply se z něj nádherné plesové šaty s vlečkou a vyšíváním.
"Pospíchej na ples, Popelko!" vrklali holoubci.

Dívka si šaty rychle oblékla. Měly takovou moc, že v tu chvíli stála celá upravená před královským palácem. Nevlastní sestry ji nepoznaly, ani její tatínek s macechou. Na Popelku si ani nevzpomněli. Byla tak krásná! Všichni si mysleli, že je to nějaká cizí princezna. Mladý princ tančil jenom s ní. Popelka tančila až do půlnoci, ale pak se musela vrátit. Dřív, než budou doma macecha a sestry. Než se princ nadál, byla pryč.

Doma se rychle odstrojila a ráno jí macecha líčila, jak krásný ples to byl. Nevlastní sestry jí přizvukovaly a stěžovaly si, že princ měl oči jen pro princeznu, která ples z dalekých krajů navštívila a s žádnou jinou dívkou netančil. Popelka na sobě však nedala nic znát.
V podvečer se začali všichni strojit na druhý den slavnosti a Popelka běhala, česala, podávala, čistila,... Před odchodem sesypala na podlahu macecha čočku s hrachem a popelem. "To abys měla také nějakou zábavu, když my budeme na plese!" povídá pobaveně a se smíchem všichni vyrazili do královského paláce.

Popelka se rozplakala. Tolik práce! A ona by tolik chtěla vidět svého prince. Dnes to jistě nestihne. Ale to již na okno ťukají její kamarádi holoubci a hned ze všech sil třídí čočku do jednoho hrnce,hrách do druhého a děvče jen zametlo popel. Přinesli také její druhý oříšek, z kterého se vylouply šaty ještě skvostnější a bohatší než včera. Popelka tančila se svým princem a oba ze sebe navzájem spustit oči nemohli. O půlnoci však musela zpět domů. V rychlosti vyklouzla z paláce. Princ ji marně hledal.

Ráno nevlastní sestry s macechou opět líčily tu krásnou princeznu a smutného prince, kterému kolem půlnoci zmizela ze slavnosti. Večer pak opět ověšeny šperky a obléknuty do svých nejlepších šatů vyrážely na třetí den slavnosti. Macecha již byla jednou nohou ze dveří, když si vzpoměla na Popelku a začala sypat na jednu hromadu čočku, hrách, kroupy a míchat vše s popelem. "Tak, tady máš také zábavu špindíro jedna! A to ti povídám, než se vrátíme, ať je vše přebrané!" rozkazovala a spokojeně se svými dcerami odešla.

Popelka byla smutná, ale otevřela okno a doufala, že ptáčkové jí zase budou nápomocni. Ti nemeškali a hned jich byla celá světnice. Přebírali ze všech sil, aby dívka mohla rychle na slavnost. Z posledního oříšku si Popelka vyloupla šaty celé zlatem vyšívané a už byla u svého prince. Ten si ji tento večer tuze hlídal, stále s ní tančil a nespouštěl ji z očí. Dívka byla šťastná. Když se blížila půlnoc, přemýšlela, jak se co nejrychleji dostat z paláce. V příhodný okamžik se prosmýkla dveřmi tanečního sálu a utíkala ven. Princ ji však zahlédl a vydal se za ní. Dívka běžela, co jí síly stačily. Na zámeckých schodech se jí však vysmekl střevíček. S princem v patách však nedbala a zmizela ve tmě.

Drobounký střevíček bylo to jediné, co princi po krásce zůstalo. Nazítří dal celý zoufalý vyhlásit, že dívka, které padne tento střevíček, se stane jeho ženou. A začal se svou družinou objíždět široké okolí a zkoušet střevíček všem dívkám, které byly na ples pozvány.
Tu také dojel do sedlákova domu. Sestry se z toho náramně radovaly a hned běžely střevíček vyzkoušet. Jedna však měla chodidlo dlouhé jako loď a druhá široké jako sud. Ať se snažily sebevíc, obout jej nemohly. 
Mladý princ byl v koncích: "Nemáte ještě nějakou jinou dívku?" 
"Ne." řekl otec, "už je tu jen naše malá špindíra Popelka, dcera mé první ženy. Pracuje u pece v kuchyni." A macecha spustila: " Tu nemůžeme nikomu ani ukázat, je celá od popela, fuj! A chodí bosa, ta střevíce nenosí." smála se.

Zoufalý princ však trval na svém. Museli pro dívku dojít, ta si umyla obličej a šla se princi uklonit. Ten jí podal střevíček a Popelka si jej obula na svou malou nožku. Padl jí jako ulitý! Když vstala, uviděl princ její tvář a poznal svou princeznu: "To je ona, moje nevěsta!"

Macecha a sestry zbledly závistí. Nemohly tomu uvěřit! Popelka, že je ta krásná cizí princezna?!

Princ si odvedl Popelku do královského paláce a byla svatba. Konečně měla štěstí, jaké si zasloužila.

zdroj y outube a http://zdarmaprodeti.topstranky.cz/

 


 

klasická česká pohádka o Popelce

https://www.youtube.com/watch?v=ga28alOKtcs&nohtml5=False


O veliké řepě  

Byli jeden dědeček a babička a měli malou vnučku. Hospodařili na svém malém políčku a chovali několik domácích zvířátek. Každý den vnučka Evička pomáhala svým prarodičům krmit husy, slepice a dobroty také nosila pejskovi, který měl před domkem svou misku. Pejsek nebyl lakomý a pokaždé schoval něco na zub pro kočičku. Ta pak odsypala ze svého pár drobtů k myší komůrce na půdě. Nakrmená myška si pak s kočičkou hrála na honěnou třeba celou noc. A tak tu spolu hezky žili. 

Zatímco Evička krmila zvířátka, babička pracovala v kuchyni, děda, ten měl na starost pole. Brzy ráno se svou prací začínal a pozdě večer s ní končil. Sázel, zaléval, plel, okopával a o co víc pracoval, o to víc se rostlinkám dařilo. Vypěstoval řepu takovou, že se na ni chodili dívat ze sousední vsi. Byla obrovská, zabírala půlku pole a stále rostla a zvětšovala se. Nedalo se nic dělat, děda ji musel vykopat. Přece jen to jeho pole zas tak veliké nebylo. Motyka se mu však hned zlomila. Co teď? Jak tu řepu dostat ven? 

Zavolal na pomoc babičku. Ta uchopila dědu v pase, ten chytil ze všech sil silné listy a společnými silami táhli, táhli, ale řepu nevytáhli.
Babička zavolala Evičku. "Ráda pomohu, však vy se o mne také staráte," přiběhla ochotně Evička. Ač se snažili ze všech sil, řepa nepovolila.
Vnučka běžela pro pejska. Pes chytil Evičku, Evička babičku, babička dědečka, dědeček řepu - táhli - táhli, táhli, ale řepu stejně nevytáhli.
"Haf, haf, sami nic nezmůžeme. Kočičko, pojď nám na pomoc!" přivolal pejsek kočičku. Ta se postavila do řady, chytila pejska, ten vnučku, ta babičku, ta dědečka, ten řepu - táhli, táhli - už se zdálo, že řepa trochu povoluje - ale nakonec ji nevytáhli.

"Budeme to muset vzdát. Na takovou velikou řepu nemáme dost sil," vzdychal zklamaně děda.
"A co já?," ozval se dole u země pisklavý hlásek. To přišla kočičce na pomoc malá myška.
"Ty myško? Jsi taková maličká. Jak bys mohla pomoci?" Nevěřila babička.
Děda se jen smál a taky nevěřil.
Ale myška už stála v řadě. Chytila se pevně kočičky, kočka pejska, pejsek vnučky, vnučka babičky, babička dědečka, dědeček řepy - táhli, tááhli, táááhli - a najednou rup! - řepa byla venku.

Zůstala po ní v zemi díra, že by se tam vešel povoz i s koňmi...

Jak řepa povolila, svalili se všichni na jednu hromadu, smáli se a smáli. Společnými silami se jim dílo podařilo.

zdroj http://zdarmaprodeti.topstranky.cz/ a youtube

 

 


 

Film Domácí péče

Už jste viděli film Domácí péče? Pokud ne, určitě se na něj podívejte. Já sama jsem dlouho váhala, říkala jsem si, že to bude zase nějaká z komedií Bolka Polívky, kde bude šaškovat a to já moc nemusím. Jak jsem byla překvapena, když naopak ve filmu vůbec nešaškoval, zahrál vážnou roli tak, že mi na konci filmu téměř vhrkly slzy do očí. Film je o velmi obětavé zdravotní sestře, která obchází paciienty, a poskytuje jim domácí péči. Její pacienti jsou často velmi vážně nemocní, musí si najít cestu ke každému z nich, a ve filmu si uvědomíte, kolik vlastně tyhle ošetřovatelky musí mít v sobě empatie a sebezapření. Nejen že musí snášet veškeré špatné nálady lidí, ale koli času stráví na putování mezi nimi, a často je péče nepříjemná. Přesto jim dokáže lidsky pomoci, často opuštěným lidem dodat trochu naděje a optimismu, obyčejné lidské slovo často pomáhá víc než hrst léků. Jenže pak i tuhle skvělou obětavou ženu postihne velmi vážná nemoc a ona sama potřebuje pomoc. Jenže si to odmítá připustit a neumí si o pomoc říct. A tak se uchyluje k alternativní léčbě..ale není to asi to pravé- nebo ano? Tenhle příběh mě velmi chytil za srdce, ve chvíli, kdy hlavní hrdinka učí svého muže jak se starat sám o sebe a o domácnost mi i vhrkly slzy do očí. Naprosto už chápu, že tenhle film sklidil tolik úspěchů a Českých lvů. Je to dobrý film, který stojí za to vidět. A Alena Mihulová je v hlavní roli skvělá, i ostatní herci předvedli jen ty nejlepší výkony.

ukázka z filmu zde: Domácí péče

 

 


Kráska a zvíře - v kinech od 16.3 .2017

 

V hrané adaptaci animované klasiky Kráska a zvíře společnosti Disney, jež je ohromující filmovou oslavou jednoho z nejpopulárnějších příběhů vůbec, velkolepým způsobem ožívají příběh a postavy, které diváci znají a zbožňují. Kráska a zvíře popisuje pozoruhodný příběh Krásky, bystré, krásné a nezávislé mladé dívky, kterou ve svém zámku uvězní děsivé zvíře. Navzdory strachu se spřátelí se zakletým zámeckým služebnictvem a uvědomí si, že se pod obludným zvířecím zevnějškem ukrývá vlídná duše skutečného prince..

Kráska a zvíře je klasickou pohádkou, která se dočkala mnoha filmových zpracování. Děti ji milují nejen v kinech a na videu, ale dokonce i na divadelních prknech. Přesto lze říci, že asi nejslavnější verzí je ta kreslená od Disneyho z roku 1991. Dívku Bellu si zahraje Ema Watson, kterou známe všichni z příběhu o Harry Potterovi. Role zakletého prince připadne na Dana Stevense.

Emma WatsonDan StevensLuke EvansKevin KlineJosh GadEwan McGregorStanley TucciAudra McDonald

zdroj http://www.kraskaazvirefilm.cz/


La la Land

La la land je muzikál, který mě bavil- odmyslím -li si pozlátko Holywoodu, zbyde mi ústřední dvojice, která je bezva, bavili mne svým projevem, prostě oddychovka, na kterou stojí za to jít do kina a užít si ji na velkém plátně.

La La Land je americké romantické muzikálové komediální drama z roku 2016. Režie a scénáře se ujal Damien Chazelle. Hlavní role hrají Ryan GoslingEmma StoneJohn LegendRosemarie DeWitt a J. K. Simmons. Film vypráví příběh muzikanta a začínající herečky, kteří se potkají a zamilují v Los Angeles. Jde o třetí film, ve kterém hrají Stone a Gosling zamilovaný pár – po snímcích Bláznivá, zatracená láska a Gangster Squad – Lovci mafie.

Film měl premiéru na Benátském filmovém festivalu 31. srpna 2016 a do kin byl oficiálně uveden 9. prosince 2016. Na předávání cen Zlatý glóbus získal film sedm nominací, přičemž všechny proměnil, a tím vytvořil historický rekord [1]. Film si též úspěšně vedl při nominacích na Oscara, kdy byl nominován celkem ve čtrnácti kategoriích 

zdroj: wikipedie

 

 

a trailer najdete zde: Ofical trailer La La Land


Král Artuš:Legenda o meči

Mám moc ráda filmy o králi Artušovi, meči Excalibur, Merlinovi,Avalonu a dalších tak známých postavách téhle legendy. Kolik filmových zpracování jsme už viděli a kolikrát nás tenhle příběh zaujal. Mockrát. A stále nás baví, každý režisér a autor si do příběhu přidá něco svého a tak ten příběh prožíváme rádi znovu a znovu. Tentokrát se režie filmu Král Artuš: Legenda o meči ujal Guy Ritchie. A udělal to po čertech dobře. Pojal film jako akční fantasy, přesto to nepřehnal, scény jsou opravdu propracované - prostě celé dvě hodiny v kině jsme seděli jako přikovaní a sledovali děj a čas nám utekl neskutečně rychle. Výběr herců byl opravdu výborný - Charlie Hunnam je asi nejlepší Artuš, jaký zatím na plátně byl. Film má děj, spád, prostě autoři měli šťastnou ruku snad ve všem - výběr herců, dobrý scénář, skvělý režisér a výsledkem je pocit velmi příjemně stráveného času v kině. Neváhejte a na tenhle film běžte - uvidíte legendu o Artušovi zase v trochu jiné podobě.

na trailer se podívejte zde: Král Artuš:Legenda o meči

 

poster


Kontakt

Jana v pohodě


Novinky

Přihlaste se k odběru novinek: