Blog

čas..

19.07.2017 12:11

Čas.
Čas je to nejspravedlivější, co na světě známe. Měří všem stejně, bez rozdílu věku, pohlaví nebo národnosti. Přesto čas vnímáme často velmi různě. Jako malá holka jsem se těšila na prázdniny – nekonečný školní rok plný nekonečných vyučovacích hodin – také se vám někdy zdálo oněch 45 minut vyučovací hodiny nepřiměřeně dlouhých proti přestávce, která svými 10 minutami uběhla neskutečně rychle? Ale i tenhle čas jsme vydrželi a byly konečně prázdniny. Dlouhé, vytoužené-a najednou byly hned fuč. Pár vykoupání, tábor, chvilku u babičky a je po prázdninách. Už tehdy jsem paradox času začala vnímat. A jak jsem dospívala, byly paradoxy častější a výraznější – jedno rande, tajné , místo školy s klukem , co se rodičům příliš nezdál bylo vyváženo šíleně dlouhým pohovorem v ředitelně, vysvětlujícím , že záškoláctví není v pohodě a následně měsíc domácího vězení. A přitom to rande uteklo fakt rychle, věřte mi. V dospělosti jsem čas nějak přestala řešit, časové paradoxy mi ale nějak zůstaly osudem přišité. Porody mých dětí – bolest stahů, o které tvrdili, že trvá půl minuty se táhla celou věčnost, pohovory u šéfa-nekonečná doba, zato káva s kamarádkou –tlesk a hodinka je fuč. Začala jsem si říkat, jestli čas není v nějaké smyčce, nebo jestli nějaký potměšilý panák se stopkami v ruce nestojí někde za rohem a potměšile mi čas nezkracuje a neprodlužuje podle své poťouchlé nálady. Chvilka, kdy dceru porazilo auto – minuty, kdy jsem čekala na doktora byly věčné, byla malá, skoro se mezi přístroji ztrácela a přitom najednou jako mávnutím proutku vedle mě stála slečna v maturitních šatech a já se ptala, kde je ta malá holka, které jsem včera foukala na rozbité koleno a zpívala ukolébavku proti strašidlům, aby na ni nekoukal zpod postele bubák. Některé věci se v životě neskutečně táhnou, jiné přeletí jako vánek a jsou hned pryč. Chvíle nekonečného čekání, kdy děti zůstanou venku déle než mají, a zoufalé mámy sledují ručičky hodin, které jako by zůstávaly stát a strach je zastavil na ciferníku hodin – a přitom jako teenager jsem tutéž dobu vnímala jako chviličku, kterou jsem se zpozdila a nechápala jsem, proč máma nespí a sedí v křesle skoro šedivá strachy. Některé chvíle nám milosrdně čas schová, jiné okamžiky si pamatujeme napořád. S neúprosnou přesností nám tik, tak odkrajuje z každého dne, týdne, roku. Někdy na něj nadáváme, zdá se nám ho málo, jindy se nemůžeme dočkat konce chvilky, která není zrovna fajn. Přesto stárneme všichni stejně, naše hodina je stejně dlouhá jako sousedova a je jen na nás, jak se svým časem naložíme. Už dávno vím, že čas není zlý pán, je to spravedlivá veličina. Nikdo z nás ale neví, kolik toho jeho času mu ještě zbývá. Proto se snažím prožít každou chvilku tak, abych si večer před usnutím mohla říct- dnešek byl prostě bezva den. A pak se podívat na hodiny, a tik tak odměřit čas do chvíle, než ráno budík odměří čas na vstávání a začne další den. 
Děkuji stránce a obchodu Helveti.cz https://www.helveti.cz/ za super soutěž na téma Čas

—————

V noci ze 30.5 na 31.5 začíná platit protikuřácký zákon...

29.05.2017 12:15

Všude se v posledních dnech hodně mluví o takzvaném „Protikuřáckém zákonu“, který začne platit v noci z úterka na středu. Já nad ním trochu kroutím hlavou.  Pokud si někdo zapálí v restauraci, bude pokutován. Pokuty podle zákona budou směřovat spíš na samotného kuřáka, než na hostinského. Ti mají ještě 90 dní na to, aby prostory upravili a připravili se na fungování v praxi. A teď začne takové to typicky české obcházení. Všichni se budou snažit zákon nějak obejít. A jak znám české koumáky, určitě něco brzy vymyslí.

Já sama jsem nekuřák, takže  sama za sebe bych to asi ani neřešila, ale ta regulace mi přijde velmi zvláštní. Chápu ji v restauracích, kam chodí lidé na jídlo nebo s malými dětmi. I v době socialismu byly všude cedule a všichni jsme si zvykli, že se prostě v době oběda nekouří. Od 11 h do 14 h jste si nikde zapálit nesměli. Úplně vyřadit ale kouření mi přijde trochu přitažené za vlasy. Třeba v malé hospůdce, kam nikdo na jídlo nejde, je to nějaká čtvrtá cenová a chlapi tam jdou večer na pivo, tam asi bude trochu problém. Vezměte kopáčovi, a nebo třeba cestářovi ( nebo jiné podobné zaměstnání), kde chlapi kouří opravdu dlouho, možnost si u piva zapálit, bude to pro ně velký problém. Ale i to si umím dost dobře představit. Jen někdy moc nechápu snahu za každou cenu zamezit dospělým kouření, Ono by asi bylo rozumnější zabránit v kouření dětem, a problémů by byla polovina. Já sama jsem nedávno koukala se spadlou bradou, když pod základní školou ráno stojí skupinky dětí (a nemluvím o 15 letých výrostcích, ale třeba 10 letých holčičkách) a kouří. A nejen pod školou, je to za hřbitovem, prostě na spoustě míst. Kde se proboha tak malé děti dostanou k cigaretám? A jak to, že to rodiče z nich necítí? Ty děti zjevně nekouřily poprvé, držely cigarety velmi zkušeně.  Tady jsem se ozvala, a donutila je cigaretu zahodit, i když je mi jasné, že si za rohem zapálí znova. Starším výrostkům kolem 14-15 let už si domlouvat netroufám. Jsou drzí a agresivní, je to špatné, ale když jsou v partě, jde z nich leckdy strach. Myslím, že zaměřit se na zamezování kouření je krok správným směrem. Direktivně ho ale zakazovat starým lidem, co kouří celý život je asi trochu přehnané. U dětí se s tím ale ještě pořád něco dělat dá. Minimálně víc hlídat prodej cigaret nezletilým , a všímat si dětí kolem sebe. 

—————

Jak jsem šla fotit jaro...

29.03.2017 13:15

Jaro..jak já miluji jaro. V podstatě celou zimu jen čekám, až první sluneční paprsky začnou budit všechno kolem mě. A pak chodím a kochám se. Očima doslova popotahuju první kytičky ze záhonů, narozdíl od zahrádkářů se těším na tu jasně zelenou jarní trávu posypanou žlutými terčíky pampelišek. Jako malá holka si upletu alespoň jeden věneček a vůbec mi nevadí, že budu mít prsty začerněné od mlíčí. Na jaře prostě rozkvétám. A rozkvétají i okrasné třešně a sakury, chomáče růžových květů pak obsypou stromy a všude vzduchem létají okvětní lístečky, na zemi je růžový koberec - prostě pohádka a já bych chtěla být malá holka a sypat si ty kvítky do vlasů a cítit se jako princezna. A nejsem jediná, chodíme se všichni procházet do aleje, kde tyhle stromy jsou a dychtivě čekáme, až ta nádhera propukne. Je to tolik krásy, že se člověku až tají dech. Jaro je pro mě vyjímečné období. A tak si vezmu foťák a půjdu si nějakou tu kytičku vyfotit a až mi na konci podzimu bude smutno z toho, že se příroda chystá spát, připomenu si to jarní kouzlo fotkou a bude mi zaseo něco líp. A tak jdu hledat - našla jsem hned kousek od našeho domu pár jemných fialek, a tak se blížím , připravuji si foťák, ale ouha - nemůžu prostě fotit, mezi fialkami je velké psí - no hovínko, co jiného. A tak znechuceně odvracím oči a začínám jaro vidět i trochu jinak. po zimě se na holých trávnících válejí psí výkaly jedno vedle druhého. Na sídlišti přibývá pejsků, ale uklízet po nich se asi nikomu moc nechce.  Už jsem se setkala se spoustou hloupých názorů, proč hovínka nesbírat - tím, že přece za psa městu platí (a jak by asi město mělo obcházet všechny plochy a trávníky a sbírat po pejscích výkaly), nebo prostě jen hloupé výmluvy. Po psech se prostě neuklízí. A nejen na okrajových částech města, ale i uprostřed náměstí vede maminka pejska a synka , pejsek se začne venčit na chodníku, ale maminka se tváří, jako že nic nevidí, počká na dokončení psí potřeby a klidně odejde. A tak kličkujeme všichni mezi hovínky po celém městě. A je to čím dál horší. na místech, kde si moje děti vždycky bez problémů hrály teď kličkujete mezi psími hromádkami. A mě je z toho smutno. já sama pejska mám a vím, že není problém mít v kapse několik sáčků a prostě sbírat. A tak jen doufám, že se mi povede nějakou jarní fotku "ulovit", aniž by moje boty přišly k úhoně. A snad se pejskaři nad sebou trochu zamyslí a začnou po svých pejscích uklízet. Všem nám pak bude tak nějak krásněji a na tu jarní nádheru kolem se bude lépe koukat..

 

zdroj obrázku  https://stock.adobe.com/cz/search?k=pes+a+kv%C4%9Btina&show_images=1&filters%5Bcontent_type%3Avideo%5D=1&filters%5Bcontent_type%3Atemplate%5D=1&filters%5Bcontent_type%3A3d%5D=1&color=&native_visual_search=&similar_content_id=

 

 

Australian shepherd dog lying on the lawn with dandelions

—————

Můj pobyt v nemocnici

16.01.2017 12:51

Nedávno jsem Vám slíbila, že se trochu rozepíšu o mém pobytu v nemocnici.

Nebojte se, nebudu vás obtěžovat diagnózami nebo popisem chorob, zajímavé pro mne jsou spíš osudy a pocity moje i ostatních lidí.

Nemocnice je tak trochu jiný svět. Žije si svým vlastním uzavřeným životem. Upřímně jsem ráda, že jsem tam pobyla jen krátkou dobu. Nemám výrazné připomínky, jen nepříjemné pocity. Už třeba jen proto, že vám často nikdo nic nevysvětlí. A vy jste vyděšení a v zajetí vlastního strachu a bolesti, čekáte soucítění a pomoc. Jenže i když mne přijali ráno po 9 hodině, proběhla pokojem zchvácená sestra, která na vysvětlování nemá asi čas ani náladu, připojila mi kapačku a odchvátala jinam. Nebudu to protahovat, s lékařem jsem krátce promluvila až večer když proběhl na večerní vizitu. Tak jsem se dozvěděla, že oproti tomu, co mi řekli na příjmu (dáme vám pár kapaček a zítra domů) mi budou dělat ještě pár vyšetření a odchod domů se odkládá. Druhý den ráno jsme hladoví čekali na snídani ( večeře byla opravdu malá, takže jsem měla v noci hlad), jako bylo překvapení, když místo tří snídaní na stole přistála jen jedna. Já a ještě jedna paní prý máme ultrazvukové vyšetření a nalačno. To jsem ještě nevěděla, že ono nalačno bude až do 11 hodin, kdy bude vyšetření provedeno. Takže i miska polévky byla na stole v 11 hodin jen jedna. Po vyšetření jsem se těšila na oběd a bylo mi celkem jedno, že mám dietu, chutnal by mi i polystyrén. Na talíři mi přistálo vepřové s mrkví a brambory. Nevím jaká je předepsaná dávka pro dospělé, ale kromě brambor jsem měla na talíři 3 půlkolečka mrkve a 4 kostičky masa. A lžíci. Honili jsme hladově lžící po talíři klouzající brambory, chvíli jsme vyhrávaly my, chvíli brambory. Jezdily po mělkém talíři jako po kluzišti a nešly potvůrky  dohonit. Tehdy jsem se poprvé ohradila a zeptala se sestry, jestli bychom k jídlu nemohly dostat někdy i příbor, protože jíst lžící po mělkém talíři je fakt docela nepříjemné.  Sestra se usmála a řekla, že se zeptá. Opravdu se zeptala, protože při rozvozu večeře mi s nepříjemným zabručením byl donesen příbor. Babi z vedlejší postele tiše požádala, jestli by taky nemohla jíst příborem. Služba vyvalila oči, jako bychom byli pokoj exotů a příbory donesla pro všechny tři.

Večer jsem čekala dlouhý a nudný. Opak byl pravdou. Paní na vedlejší posteli  přistoupila k léčbě lehce zvláštním způsobem- vybrala si léky, které jí vyhovovaly, doplnila je nějakými neuroly z kabelky, bez kterých prý neusne a pustila si spokojeně televizi, kterou jsme za příplatek měli na pokoji.

Po chvíli paní Neurolová (asi 60 letá dáma) začala se stížností, že ji bolí hlava, ale televizi nevypla, přepínala z programu na program s komentáři, které jsem sledovala s lehce překvapeným výrazem. Mluvila podobně jako moje děti v 15 letech v plné pubertě.  Po chvíli si začala stěžovat, že ji bolí hlava hodně, vypnula televizi a …začala zvracet. Zvonili jsme na sestru, ta přiběhla, paní dala kapačku a snažila se ji udržet v posteli, ta byla v tu chvíli jako malé dítě, seděla na posteli a volala tatínka, maminku a sténala opravdu nahlas. To už jsme byly vystresované na pokoji všechny. Občas paní chtěla sundat ponožky, že je jí horko, otevřít okno, pak ho zavřít a přikrýt aby jí nebyla zima. Chvíli jsem vstávala, pak jsem ji ale musela upozornit, že zvládnout si sundat ponožky může i sama. Odpovědí bylo další hlasitější sténání. A zvonění na sestru. Ta přiběhla ve chvíli, a paní musela trochu vynadat, mezitím jsem slyšela, že jí zvoní zvonky i z jiných pokojů a bylo mi jí opravdu líto. V tu chvíli jsem chápala, že musí být strašně unavená a hlavně asi tak trochu i otupělá z bolesti ostatních. Dělat zdravotní sestru bych nemohla. Je to opravdu velmi těžká a nedoceněná práce, když je vidím, jak jsou unavené, denně ve službě denní nebo noční, nedivím se, že se z nich trošku vytrácí lidskost- nebo spíš empatie a citlivost. Je to podle mne tím přetížením.

Byla jsem upřímně ráda, když paní neurolovou ráno propustili domů, a já zůstala na pokoji s babi, která byla velmi milá, hezky vyprávěla, takže jsem ji chvílemi poslouchala, pak dřímala, mezitím pár vyšetření a den mi utíkal už lépe. Další v pokoji přibyla paní se žaludečními vředy. Přijatá byla s krvácením, takže ve špatném stavu. Dyž ji zaléčenou pouštěli domů, zakázali jí některá jídla, kávu, alkohol a kouření. Jen se za doktorem zavřely dveře, paní povídá“ Alkohol nemusím, kávu si dám slabou rozpustnou a cigárko si teda ale neodpustím. „. Zase jsem si připadala jako Alenka v říši divů. Po takovém zážitku s krvácením bych poslouchala doktora na slovo. Ale lidé jsou různí a já pomalu začínala chápat tu otupělost u lékařů- pokud někdo nerespektuje jejich léčbu, přestože je vážně nemocný, je to opravdu k naštvání.

Jak říkám, nemocnice je úplně jiný, uzavřený svět, žijící si svým živote. A já jsem ráda, že jsem doma, pocit nemoci, neinformovanosti a bezmoci je nepříjemný, hlad jsem měla v nemocnici téměř pořád (jistě, chápu, že se do nemocnice nejdu najíst,ale léčit,ale hlad je špatně), snášíte a posloucháte problémy druhých, i když máte pocit, že ty vaše vlastní vás polně pohlcují. Takže upřímně doufám, že se do nemocnice dlouho nedostanu.

—————

Jak jsem zkolabovala - dík všem pracovníkům rychlé záchranné služby

11.01.2017 13:00

Nový rok pro mne nezačal zrovna nejlépe. Vánoce byly trochu chaotické, ale na to jsem si už zvykla. Mám čtyři dospělé děti, každé z nich má partnera, taky už mám vnuka, přítel má taky dceru a druhého vnuka, takže vánoce u nás jsou plné návštěv, lehkého chaosu, ale taky smíchu, radosti a pohody. Jenže když mám naplánovat, kdy se všichni sejdeme, a aby to vyhovovalo všem, chce to notnou dávku manažerských schopností. Takže ačkoliv vánoce opravdu miluji s celou tou jejich atmosférou kolem, když skončí, opravdu si oddechnu a začnu relaxovat, abych nabrala síly na další rok. Jenže letos se mi to nějak moc nedařilo. Pořád jsem se nějak nemohla „sebrat“, až se stalo něco, co jsem vůbec nečekala. Přišel kolaps, kdy se mi udělalo opravdu velmi špatně, takže přítel neváhal a zavolal mi sanitku. Tedy rozumějte rychlou záchranku.  Musím říct, že mě to taky vyděsilo, a protože jsem s podobnou „službou“ neměla dosud (naštěstí zkušenost), byla jsem nervózní i z toho, co se bude dít. Přestože už skoro 30 let bydlím nedaleko nemocnice a pracovníky záchranky často vídávám, pocit, když vám vejdou do bytu je úplně jiný. Jste nervózní, ale zároveň na mě působili velmi profesionálním dojmem, takže se vlastně i uklidníte, protože najednou přijde pocit bezpečí. Zatímco přítel jim sdělil, co se vlastně se mnou děje, jeden z pracovníků mi začal natáčet EKG, měřit tep a napíchl kanylu (a vzhledem k tomu, že mi strachy zmizely asi všechny žíly, musím říct, že paní byla velmi šikovná). Přitom mě všichni uklidňovali a usmívali se, takže opět musím říct – velmi profesionální a úžasní lidé. Za chviličku dorazil po sanitce i doktor v dalším autě, prohlédl mne, dal injekci a nechal mne převézt do nemocnice. Už cestou k sanitce jsem viděla v oknech paneláku zvědavé sousedky, takže mi bylo jasné, že sídliště bude mít zase nějakou chvíli o čem mluvit a moc příjemné to pro mne nebylo. Po příjezdu do nemocnice se mě ujali lékaři a sestry na příjmové ambulanci. Následoval další kolotoč vyšetření, odběry (tady už sestra tak šikovná nebyla a modřina na mé ruce je přímo impozantní) a kapačka, se kterou mne usadili ve vedlejší místnosti. Tady už jsem viděla určitou odtažitost, sestry jsou unavené, baví se o všem možném, takže jsem si chvílemi nepřipadala moc příjemně. Přece jen mi nebylo dobře. Paní doktorka posléze usoudila, že si pár dní pobydu na interně. Nebylo to pro mne příjemné sdělení, ale vím, že maminka a pan doktor se poslouchají, tak jsem zavolala domů, co mi mají přinést (stejně jsem v tom rozčilení polovinu zapomněla a museli přijít ještě jednou), a seděla a čekala, až mi dokape kapačka. A poslouchala jsem „cvrkot“ ve vedlejší místnosti. Je mi jasné, že jsou tam všichni vytížení a přetížení, už ráno v 7 hodin bylo na příjmu několik pacientů. A jeden z nich mi vykouzlil i přes všechny ty zvláštní pocity úsměv na tváři. Toho pána jsem neviděla, byl to podle hlasu starší pán, kterého z příjmu posílali na  operaci srdce (bypass),takže mu sestra sdělila, ať zavolá ženě,a on místo aby řešil, že má ohromný zdravotní problém se staral, že ale když ženě zavolá, dost ji tím vyděsí. Ta ohleduplnost byla dojemná, už v hlase zřejmá láska a starostlivost, takže mne napadlo, že budu šťastná, jestli můj přítel o mne bude po letech taky mít takovou starost. No a tak mu tam sestry a lékařka vysvětlovali, co bude následovat, a nakonec přijela sestra s pojízdnou židlí, bylo slyšet, jak se pán usazuje a ozvalo se:“ na Bělehrad, paní Mullerová!. „. A já ač mi bylo špatně jsem v tu chvíli vyprskla smíchy, a  upřímně doufám, že se pánova operace vydařila a je mu lépe. Takových lidí se smyslem pro humor, milých a laskavých je na světě třeba. A tenhle článeček je takovým mým malým díkem všem pracovníkům rychlých záchranných vozů- jsou to velcí profesionálové. Příště se s Vámi podělím o zážitky z hospitalizace. I tohle je pro nás „obyčejné smrtelníky“ tak trochu jiný svět, ve kterém se neocitáme tak často. A všechno tam je tak jiné, že asi stojí za to o tom napsat. Takže až se mi trochu uleví, podám další zprávy z nemocnice. Tak mi držte všichni palce. 

—————

Novoroční předsevzetí

02.01.2017 11:13

Dáváte si Novoroční předsevzetí. Já si vždycky říkám, že už si nebudu dávat žádná předsevzetí, protože nemám asi tak silnou vůli,abych je dodržela. K tomu,abych něco měnila, musím mít pádný důvod, takže třeba kouřit jsem přestala koncem roku protože mě to prostě naštvalo a najednou to šlo. Ta novoroční předsevzetí jsou taková nějaká nucená, protože se nerozhodnu protože to chci,ale protože je datum, kdy se rozhodnutí a předsevzetí dávají. Přesto mi to nikdy nedá a nějaké to - i když malé- předsevzetí si dám. Tak snad letos ho i poprvé dodržím..nebo že by? :-)

Mé novoroční předsevzetí?
Nebudu řvát na své děti,
budu jim dobrým příkladem,
jak hodná máma přece jsem,
chci se jim více věnovat 
a lepší mámou se tak stát,
věnovat se chci i přítelovi,
co postavil nám člun na vodu nový,
a celou letní dovolenou,
budu letos jeho vodní ženou,
rodina jsou mí nejbližší,
chci dělat co je potěší,
taky nebudu zapomínat,
že mamince chci denně volat,
stárne přece a co já vím,
jak často se s ní uvidím.
taky se nechci přejídat,
pár kilo chci letos dolů dát,
večer při pocitu hladu
nesním zas dětem čokoládu,
místo chipsů u televize
jíst zeleninu je má vize,
A taky chci přestat být líná,
a říkat že je to genů vina,
že nebaví mě uklízení,
sama vím že to tak není,
Mám předsevzetí asi pět,
a všechny je chci dodržet,
je celkem vysoká šance,
tak mi prosím držte palce.

—————

Úklidový den

19.12.2016 14:38

Jednou za čas mívám úklidový den. Ten den mám docela ráda, moje děti ho ale přímo nenávidí. Nikdy nevím předem, kdy ten den bude, nijak ho neplánuji. Prostě se ráno vzbudím a je tu. Stačí podívat se z okna a hned vím, že den D je zde – vidím na okně najednou každou šmouhu. Tedy vlastně den U – když je úklidový. Rozmýšlím se, čím začnu. Musím opatrně, abych nevyplašila zbylou část rodiny, a taky musím být dostatečně nenápadná a rychlá a nesmím jim dát čas na vymyšlení výmluvy, proč se dne U nemůžou účastnit.

A tak u snídaně pomalu spřádám úklidový plán v hlavě. Po jídle padne moje oko na varnou konvici a mikrovlnku – ty jdou vyčistit nejlépe. Stačí dát do konvice trochu octa a nechat přejít varem, do mikrovlnky dám misku s vodou, do ní nakrájím 2 citrony a zapnu na 4 minuty- krásně se uvolní špína a hezky to voní, pak stačí jen vytřít. Nejmladší dcera ucítila ocet a rychle zamumlala něco o školní akci a byla pryč. Nebyla jsem dost rychlá. A tak rychle nahlas rozděluji úkoly: Ty vyneseš odpadky a vytřeš podlahu, ty vysaješ koberce a utřeš prach a já se pustím do práce. Jdu sundat záclony – jenže nějak mi nedošlo, že schůdky jsem půjčila kamarádce a ze židle špatně dosáhnu. Tak lákám syna (– je už o hlavu vyšší než já), aby mi záclony sundal – hm, na čokoládu lákání nezabírá, zkusím rumové pralinky-ty zabraly spolehlivě a za chvíli mám záclony dole. Začala jsem mýt okna. Syn si pod vousy říká cosi o bláznivých ženských, které baví taková hloupost jako uklízení. Ale mě to uklízení fakt baví. Vidím hned za sebou, že se práce povedla, výsledek je vidět i cítit. A tak omývám skla, a pak si v pohodě užívám „vysávání oken“. Přítel ví, že miluju všechny ty chytré pomocníky, které jen lze koupit a tak jsem dostala Aku stěrku na okna WV 5 Plus Non Stop Cleaning Kit .
Přiznávám, že mě to vysávání a zároveň čištění AKU stěrkou fakt baví. Nejen že mi neodkapává voda na koberec, ale zároveň nemám na oknech ani šmouhy. Vzpomínám na šílené mytí oken dřív, kdy jsem musela okna omýt, pak nepříliš voňavým Ironem leštit novinovým papírem – byla to neskutečná dřina. Teď je setřeno raz dva, pak už jen přeleštit, ale většinou to ani není třeba.

Okna jsou hotová a přesouvám se do koupelny. Z pokoje slyším: No, zase si jdeš hrát a my abychom tu dřeli!  Chudinky moje děti, usmívám se, pobíhání s vysavačem je moc nebaví, jako malé se o vysavač tahaly s tím, že je to malý slon a chobotem sežere všechno. Kde ty zlaté časy jsou. Teď je tahám maximálně z postele od notebooků, o vysavač se dávno netahají, jeho chobot smutně kouká zpoza skříně. Možná ta nenávist k němu začala v době, kdy jsem zoufalá poskakovala po pokoji s lego kostičkou napíchnutou na patě. Když jsem tu bolest zažila poněkolikáté, vzala jsem „sloníka“ a prostě kostky na koberci vysála- to bylo najednou nářku a rychle kostičky mizely do krabic.

Ale dost vzpomínek, jdu na tu koupelnu. A proč si děti myslí, že si jdu hrát? Mám totiž parní čistič Karcher SC1. Lidičky, to vám je vynález. Žádné lezení po dlaždičkách a po vaně s houbičkou namočenou v octu, žádné octové výpary, u kterých máte po chvíli pocit, že vám rozleptají celý nos. Pěkně stojíte, držíte čistič a pára pracuje za vás. Vana krásně čistá, spáry na dlaždičkách taky, prostě paráda. Pak jen stáhnu kapky, co se vysrážely na dlaždičkách stěrkou a je hotovo.

S čističem se přesunu do kuchyně, vyčistím tam sporák, dočistím mikrovlnku a mám hotovo. A jak to všude hezky voní a blýská se. Mám ten pocit moc ráda. Byt je čistý a já uklidňuju zbytek rodiny, že mají zase chvilku od mých uklízecích nálad pokoj. Abych je nějak odměnila za pomoc, upeču ve své krásně čisté troubě koláč, uvařím si kávu a s hrníčkem voňavé kávy se procházím po bytě a „kochám se“ tou čistotou. Vím, že nevydrží dlouho, stačí, aby se malý Vojta rozběhl s koláčem ke stolu a šup, je z talířku na zemi, zítra už budou na dlaždičkách otisky ruky a podobně, vím ale, že byt mám krásně čistý. A pohled z okna je přes čistá skla nějak hezčí. Tak si ho budu užívat. Až do chvíle, než se zas ráno vzbudím a budu mít pocit, že na okně je šmouha- moje děti doufají, že to nebude moc brzo. Já ale pohledem sklouznu na svou AKU stěrku a s úsměvem si říkám: kdo ví…

 

psáno pro http://www.svetcisteni.cz/index.php/soutez/uklidovy-den/

—————

Mikuláš a čerti -strašit, nebo nestrašit?

02.12.2016 12:00

Protože se blíží Mikuláš a s ním i čerti, kteří k němu neodmyslitelně patří, chtěla bych se přimluvit za nestrašení dětí.

Děti by měly vnímat Mikuláše i čerty jako "nadpřirozené bytosti", neměly by se jich ale nepřiměřeně bát. V podstatě strašení moc nechápu a nikdy jsem svoje děti nestrašila, když jsem pozvala Mikuláše k nám, vždycky jsem upozorňovala, že musí zůstat za dveřmi a nestrašit moc. Děti by se doma měly cítit bezpečně. A vědět, že vy je vždycky budete chránit a nenecháte je děsit čertem, peklem, nedejbože odnešením v pytli. To může na malém dítěti zanechat opravdu velké následky - a pak se divíte, proč děti nechtějí být samy doma, bojí se po tmě, počůravají se a podobně. Já sama když vidím některé čertí masky, je mi po těle velmi nepříjemně. kam se poděli naši kudrnatí rohatí čerti s namalovaným lidským obličejem? Nahradily je co nejděsivější gumové masky pekelníků, leckdy svítící a tak hrůzostrašné, že se jim vyhýbají i dospělí. Jak je musí vnímat malé dítě: Když jsem učila na základní škole, bývala tam Mikulášská besídka. Já jsem učila 3 třídu a můžu vám říct, že když do tělocvičny vběhli čerti a začali chřestit řetězem, i když to byli převlečení deváťáci, tedy děti v domáckých maskách - spousta třeťáků se tam rozbrečela a museli jsme je uklidňovat. Proto se tedy přimlouvám - nestrašte prosím svoje děti, vždyť to není potřeba. Nám jako dospělým by se taky nelíbilo, kdyby na nás šéf zavolal čerta nebo něco podobného a nutil nás slibovat poslušnost a lepší výsledky v práci a tak podobně. Mikulášské besídky a návštěvy Mikuláše doma by neměly v dětech vyvolávat hrůzu a děsit je. Pokud nezvládnete výchovu a máte pocit, že vás dítě příliš zlobí, tím, že ho vyděsíte nic stejně nevyřešíte. Jen přubude jedna vystrašená dětská dušička. A tak užívejjme si takové to příjemné strašení z dálky a neděsme se, když to není nutné. A pokud vám Mikuláš nadělí něco dobrého, udělejte si hezký večer, mlsejte a povídejte si s dětmi - třeba i o Mikuláši, andělu a čertech. Strašení nic neřeší.

—————

Jak jsem si dovolila chtít po České poště doručit zásilku..

29.11.2016 12:31

Tak se s vámi musím podělit o zkušenost s Českou poštou. Jsem totiž tak natlakovaná vztekem nad neschopností při doručování, že mám pocit, že mi asi z uší za chvíli bude tryskat pára. Všechno začalo nevinně. Čekala jsem 2 doporučené dopisy a jeden balík. Vzhledem k tomu, že už v předchozím týdnu mi doručovatel "balíkářů blahosklonně sdělil, že i když si zaplatím balík do ruky, mám ho na poště, protože on tu nejezdí dlouho, a prostě nestíhá (nechápu, že poštovní doručovatel co tu jezdil před ním to vždycky stíhal a ještě byl velmi milý), ale budiž. Že jsem měla v pondělí ve schránce 3 lístky o nedoručení zásilky, to mě tedy moc nepřekvapilo. Kupodivu jsem se i dovolala na přepážku pobočky a nechala si zásilky doručit znova. Asi zařádil nějaký šotek, byl mi doručen jen jeden z doporučených dopisů. Na dotaz kde je druhý, také vyžádaný mi bylo sděleno: Oni mi to nepřipravili. No, balík si nechám doručit přes svozové depo, tam jsem se dovolala a doufám, že mi dnes bude doručen (naše pošta totiž balíky nerozváží, pouze je ukládá, jak mi bylo vysvětleno, rozvoz zajišťuje svozové DEPO Praha). 

A pak se rozpoutal boj o doručení dopisu. Jsem nemocná a na poštu se prostě nedostanu. V pátek opět oznámení ve schránce, a 32 neúspěšných pokusů o dovolání se na přepážku pošty. Tak jsem si sehnala číslo na vedoucí pošty a tam jsem se dozvěděla, že tohle ona na starosti nemá. Velmi zajímavá informace- co tedy na starosti má? Nicméně mi dala číslo na vedoucí roznosu listovních zásilek. Tedy 2 čísla- jedno nefunkční a druhé, na kterém mi nikdo telefon nezvedl. Tak už jsem docela vzteklá zavolala znovu vedoucí pošty a nenechala se odbýt. Byla jsem důrazná ale stále milá. Nakonec se přihlásila do systému, zásilku vyhledala a slíbila znovudoručení v pondělí - tedy dnes. Celý den jsem vyhlížela doručovatelku, ale nějak mi jako blesk proběhla a zřejmě zvonila na jiný zvonek, protože světe div se - ve schránce lístek o uložení doporučené zásilky na poště. Věřte že už se mi chtělo brečet, když jsem ho držela v ruce. A tak jsem opět volala vedoucí, že na dopis stále nemám. jenže vedoucí je někde na výjezdu mimo poštu. Opět mi sdělila ona 2 nefunkční čísla, na která mám volat. Na přepážku jsem to tentokrát vzdala už při 8 pokusu. A tak mi nezbývalo, než zavolat na placenou linku České pošty, kde mi paní zásilku zkusila dohledat a dala mi zase jiné číslo na které mám volat. jak mě potěšilo, že mi tentokrát telefon někdo zvedl. Vysvětlila jsem, že nechci vlastně vůbec nic jiného, než svůj dopis. Paní vedoucí si všechno napsala a zítra mám čekat doručení. A tak budu doufat - stálo mě to spoustu nervů, poměrně dost jsem i provolala a zatím dopis nemám. A tak mi držte palce, snad zítra budu poctěna a doporučený dopis dostanu. A tak si říkám, že doufám, že většina eshopů mi nabídne na předvánoční nákupy jinou možnost volby dopravce než je Česká pošta. A taky budu doufat, že brzy bude někdo, kdo bude doručovat i listovní zásilky. I kdyby to byl poštovní holub, horší služby už asi nabídnout nemůže..

—————

Večer na sídlišti, aneb když nemůžu spát

11.10.2016 13:57

 

Dnes v noci jsem si vzpomněla na písničku Richarda Mullera Po schodoch – zpívá v ní, jak se cestou po schodech dozvídá spoustu věcí o lidech, kteří bydlí v paneláku, místo cesty výtahem šel po schodech a najednou poznává, kdo v domě bydlí, kdo se hádá, kdo je k sobě milý. Taková malá „šmírovačka“. Proč jsem si na ni vzpomněla? Nějak jsem nemohla usnout a jely mi hlavou samé problémy. Znáte to, večer si lehnete a začnete si přehrávat v hlavě den. Jenže já si většinou zatímco si přehrávám, co se stalo, začnu přehrávat i to, co by se mohlo stát. Měla bych už vědět, že večer se zkrátka problémy neřeší, protože se zdají nějak větší, je jich nějak víc, řešení je v nedohlednu (prostě už chápu, proč se říká, že ráno je moudřejší večera..). A tak abych zahnala ty problémové myšlenky, zabalila jsem se do deky a šla jsem si sednout na chvíli na balkon. Byla mi trochu zima, ale kupodivu jsem se cítila skvěle, najednou ty špatné věci z hlavy mizely a já jsem začala vnímat zvuky sídliště. Pod balkonem se na chvíli zastavili pejskaři, a chvilku si povídali o svých miláčcích, takže už vím, že paní z vedlejšího vchodu má nemocného pejska, starý pán z protějšího domu má štěně, ale je to pěkný divoch (ten pejsek, ne ten pán..), které granule jsou fajn a které pejskům nedělají moc dobře na trávení- pak se rozloučili pejsci i jejich majitelé a sídliště bylo chvíli ticho. Najednou se ozvalo takové chrápání, až jsem se lekla. Nevím, kdo to byl, ale jsem fakt ráda, že můj milý nechrápe. Tohle byl zvuk, při kterém bych se asi nikdy nevyspala. Tak jsem si tam chvíli seděla a přemýšlela, jak bych řešila asi já problém s tak šíleným chrápáním, když mě vyrušil zvuk. Který neznám. Divné bručení a pak rána. Vykoukla jsem, co se stalo a hned jsem zalezla, abych se nezačala smát nahlas: Soused byl asi něco slavit, vracel se domů značně ovíněn a bručel si něco v opilštině, netrefil se do dveří, spadl mezi květináče s vřesem a seděl tam jak Křemílek u Pařezové chaloupky. Počkala jsem, jestli vstane (nic se mu naštěstí nestalo), a zašla jsem domů. Vyvětrala jsem si hlavu, problémy dne jsem si do ní už nepustila a šla jsem si lehnout. Chvilku mě sice rozesmívala představa souseda ve vřesu, pak ale vřes nějak zaúčinkoval, soused z představy zmizel a zbyl jen ten vřes…a po vřesu se spí opravdu krásně…

—————


Kontakt

Jana v pohodě


Novinky

Přihlaste se k odběru novinek: