Život v šestém patře aneb když výtah stávkuje.

Život v šestém patře aneb když výtah stávkuje.
Bydlet v šestém patře má svoje výhody.
Mám výhled na školku, do parku, na stromy, dokonce i na železnici. Ráno si u kávy připadám skoro jako na rozhledně.
Jenže každá výhoda má své malé „ale“.
Dneska jsem přišla k výtahu, zmáčkla tlačítko... a nic. Výtah se rozhodl, že si vezme volno.
Cesta dolů? Žádný problém. Dolů to jde samo. Jenže pak přišel návrat domů s nákupem.
V prvním patře jsem byla ještě hrdina.
Ve druhém jsem si začala uvědomovat, že moje fyzička není úplně ideální.
Ve třetím patře jsem vážně zvažovala, že tašky nechám na schodech a budu je stěhovat domů po částech.
Ve čtvrtém patře už jsem přemýšlela, jestli je normální slyšet vlastní srdce až v uších a nákup bych klidně darovala někomu, kdo si ho odnese.
Páté patro? To už nebyla chůze. To byla kombinace horolezectví, plazení a boje o přežití. Jednou rukou tašky, druhou zábradlí a očima upřenýma na vysněné šesté patro.
Když jsem se konečně doplazila ke dveřím bytu, třásly se mi ruce tak, že odemknout zámek byl výkon hodný olympijské medaile. Tašky skončily na zemi a já vedle nich.
A víte co? Asi mi tím vesmír něco naznačuje.
Možná bych měla přestat spoléhat na výtah a občas těch šest pater vyšlápnout dobrovolně.
Protože jestli mě jeden výpadek výtahu dostane do stavu, kdy přemýšlím o závěti, tak moje kondice očividně potřebuje trochu péče.
Jen teda začnu zlehka. Třeba jedním patrem denně. A za měsíc se možná dostanu až do druhého.
Teď se jen modlím, aby nezazvonil pošťák, ať si jdu pro dopis nebo balík...
Jak jste na tom vy? Taky máte nějaký okamžik, kdy vám vlastní kondice připomene, že už není dvacet?