Venku je konečně krásně. Se slunečními paprsky ožívám i já.

Dneska jsem si cestou ven zase jednou uvědomila, jak strašně moc dokáže člověku změnit náladu "obyčejné" slunce.

Já jsem na "sluneční baterky" - bez slunce nefunguju, a s jeho paprsky ožívám.

Po těch dlouhých studených dnech, kdy to chvílemi vypadalo, že jaro letos snad ani nepřijde, je najednou všude cítit teplo, světlo a život. Stromy se zelenají, listy rostou skoro před očima, tráva má snad tisíc odstínů zelené a člověk má hned lehčí hlavu.

Jako mladší jsem vůbec nechápala, proč moje babička dokázala stát u zahrady a říkat: „Podívej, jak je ta tráva krásně zelená.“ Připadalo mi to tehdy zvláštní. Tráva má být zelená, proč bych to měla obdivovat? Dneska se přistihnu, že dělám úplně to samé. A vlastně to miluju.

Možná je to věkem, možná tím, že člověk začne víc vnímat ty obyčejné věci, které dřív bral automaticky. Vůni vzduchu po dešti. Teplý slunce na tváři. Večer, kdy je ještě dlouho světlo. Kvetoucí stromy. A právě ta nádherně zelená tráva. Pocit, že se příroda znovu nadechla. A já taky.

Strašně se těším na léto.

Na dlouhé dny, otevřená okna, výlety, posezení venku a ten zvláštní klid, který teplé období přináší. Najednou má člověk chuť víc žít, víc chodit ven, víc se usmívat.

Tak snad už to krásné počasí konečně vydrží. Protože po té dlouhé zimě už jsme si trochu slunce všichni zasloužili.