První máj.

První máj.
Den, kdy by se podle všeho mělo zastavit všechno důležité, protože přichází něco ještě důležitějšího — polibek pod rozkvetlou třešní.
Aspoň tak jsme si to kdysi jako teenageři představovali.
Možná v tom měla prsty poezie Karel Hynek Mácha.
Možná jen potřebujeme mít v kalendáři den, kdy je „dovoleno“ být trochu víc romantický než obvykle.
A tak si každý rok malujeme stejnou scénu: klidný park, nebo sad, ticho, pár květů poletujících ve vzduchu… a ten jeden dokonale načasovaný moment.
Realita bývá o něco živější.
Třešeň, kterou jste si vysnili, je čím dál těžší najít, protože spousta z nich byla bez náhrady pokácena, a tu, co zbyla už dávno objevili i ostatní.
Pod stromem se střídají páry jak na běžícím pásu, někdo fotí, někdo čeká, někdo rychle odbývá „povinný“ polibek, protože ještě musí stihnout kafe.
A pokud máte štěstí, odnesete si kromě hezké vzpomínky i trochu pylu v očích.
Romantika? Ano. Jen trochu jinak, než jsme čekali.
A možná právě v tom to celé je.
Nečekat dokonalost a romantiku až na měsíc.
Není too tom, že všechno vypadá jako z filmu. Ale v tom, že se na chvíli zastavíme. Že si najdeme těch pár minut, kdy jsme spolu — i když kolem někdo čeká, až uvolníme místo pod stromem.
Polibek pod třešní tak není ani tak o tradici, jako spíš o drobném připomenutí.
Že na některé věci jako je láska, blízkost toho druhého, něha a pocit štěstí se vyplatí nezapomínat. I když nejsou dokonalé. Možná právě proto.
A jestli letos žádná třešeň nevyjde? Nebo nemáte zrovna partnera?
Upřímně — svět se nezboří.
Láska totiž nemá přesně dané místo ani datum. Jen se občas hodí malá výmluva, proč ji na chvíli pustit víc ven. Ať je to láska partnerská, kamarádská, láska k dětem a vnoučatům, nebo jen sama k sobě. To taky není vůbec málo.
Stačí jít se projít, a místo polibku pod třešní si prostě tu třešeň prohlédnout, a uvědomit si, jak je nádherná.
A první máj je na to určitě dobrý den.