Miluju chození "na boso" v trávě.

Jestli něco na létě miluju, tak je to chození bosky po trávě. Je fakt, že se ale zouvám třeba jen u dcery na zahradě, nebo na loděnici, kde vím, kam šlapu. Jinde si netroufám.
Na sídlišti to nejde, protože tam jsou psí hovínka, a počůraná tráva, někde i odpadky, a v tom fakt chodit nechci.
Vzpomínám si, když jsem byla malá, tak jsem u babičky po dvorku a doma běhala zásadně bosky. Přece bych se nezdržovala s obouváním.
Je fakt, že babička měla na dvorku slepice, takže občas taky nějaká nehoda se "slepičákem" byla, ale to tak nevadilo. Na dvoře byla voda na opláchnutí.
Na konci prázdnin už jsem mohla běhat i po kamínkách, a nebolelo to (jasně, ty ostré samozřejmě ano).
Bosá jsem chodila vždycky ráda.
Jednou mě to ale pěkně vytrestalo.
Bylo mi 17 let a ujel mi autobus domů. Protože bylo krásně teplo, rozhodla jsem se jít 8 km pěšky. To je v pohodě vzdálenost, chodila jsem to běžně.
Měla jsem na sobě tričko, džíny a bílé tenisky.
Cestou mě ale napadlo, že se zuju a půjdu bosá, když je tak krásně a jsem zvyklá chodit bosky.
Jenže mi nedošlo, že jdu po kraji silnice a tam to pálí. Po chvíli mě nohy pálily tak, že jsem se chtěla obout-jenže tím horkem mi otekly nohy a do bot jsem se prostě nedostala.
V 80-tých letech moc aut nejezdilo, takže projelo kolem jedno auto a to nezastavilo.
Tehdy jsem dokulhala domů se slzami v očích.
Na celých chodidlech jsem měla ohromné krvavé puchýře -spáleniny. Od té doby si už dávám na to, kde se zuju velký pozor :-D.