Malé radosti, které mi zachraňují den.

Jsou dny, kdy se všechno tak nějak vleče.
Nic zásadního se neděje, ale zároveň nic úplně nefunguje tak, jak by mělo.
Hlava plná myšlenek, seznam úkolů delší než den sám… a člověk má pocit, že pořád nestíhá.
A přesně v těch dnech, kdy jsem doslova padala na ústa (prostě na hubu) jsem si začala víc všímat maličkostí, které tyhle šílené dny zjemnily.
Takových těch obyčejných, které by člověk dřív přešel bez povšimnutí.
Třeba první kafe ráno.
Ne to, které vypiju ve spěchu mezi dveřmi, ale to, u kterého si na chvíli opravdu sednu. Ticho v bytě, ještě nikdo nic nechce, jen ten moment, kdy se den teprve pomalu rozjíždí.
Já jsem si tyhle chvíle vždycky uvědomovala, proto jsem vždycky vstávala dřív než děti, abych na to klidné kafe měla čas. Zůstalo mi to doposud - miluju kafe v klidu.
Nebo chvíle, kdy se mi podaří uklidit aspoň malý kousek prostoru. Ne celý byt, žádná dokonalost. Jen jeden stůl, jedna polička. Nejčastěji pracovní stůl kolem počítače, kde je milión papírků, poznámek, lepících papírků a kousků čokolády pro energii. Najednou se mi vždycky líp dýchá.
Pak jsou tu ty neplánované momenty.
Zpráva od někoho blízkého. Nebo krátký rozhovor, který vlastně nic „neřeší“, ale nějak zahřeje. Třeba s dcerami, synem nebo vnoučaty. Těmto hovorům říkám "ohříváčky pro špatné dny" -vždycky mě hřejí u srdce.
A někdy úplně stačí, že si dovolím nic nedělat.
Sednout si, dát si kafe nebo jen koukat z okna.
Bez výčitek, bez pocitu, že bych měla být někde jinde nebo dělat něco důležitějšího.
Dlouho jsem měla pocit, že den musí být „nějaký“. Produktivní, naplněný, ideálně ještě hezky zorganizovaný. Víc udělat, víc stihnout a když je hotovo honem najít něco jiného k dodělání - prostě jak říkávala babička "zbůhdarma nezahálet".
Ale čím dál víc zjišťuju, že právě ty nenápadné chvíle jsou to, co těžkýden ve výsledku drží pohromadě.
Nejsou velké. Nejsou vidět. Ale fungují.
Třeba jsem si všimla, že v borovici naproti paneláku mají straky hnízdo.
Strašně ráda je pozoruju. Jsou chytré, někdy hlasité, někdy se perou a "hádají" a jsou nádherné. Dělá mi pohled na ně velkou radost. Tohle zastavení se se strakami je pro mě super relax.
A možná právě proto za to stojí si těchto milých chvilek víc všímat.
Co dělá radost vám? Které "zastavení se" je pro vás to co zahřeje u srdce?