Legendární Honza Nedvěd slaví 80 narozeniny!

Honzo, fakt už osmdesát?
Dneska na mě na internetu vyskočila informace, že legendární písničkář Jan „Honza“ Nedvěd slaví osmdesáté narozeniny.
Moje první reakce? Cože? To jako fakt? Honzovi Nedvědovi je už osmdesát?
Vždyť mám pocit, že je to včera, kdy jsem si u táboráku zpívala Stánky. U jedné z písniček Honzy Nedvěda jsem na - tehdy pionýrském - táboře dostala svou první pusu...
Některé písničky si člověk prostě nespojí jen s hudbou. Má je spojené s konkrétními lidmi, místy a chvílemi, které už jsou dávno pryč, ale v hlavě zůstaly překvapivě živé.
Třeba Růže z papíru. Dodnes si pamatuju, jak mi na vysoké škole spolužák zpíval: „Do tvých očí jsem se zbláznil, a teď nemám nemám klid, hlava třeští, asi tě mám rád…“
Některé písničky mají opravdu zvláštní schopnost vrátit člověka o několik desítek let zpátky během pár vteřin.
Najednou je člověku zase dvacet. No dobře… možná ne úplně dvacet. Ale v hlavě rozhodně jo!
Písničky Honzy Nedvěda mě provázely vlastně celým životem. Patřím ke generaci, která je znala. Ne tak, že jsme si občas pustili nějakou z "magneťáku". My jsme je zpívali. Všude!
U táboráku, venku s kamarády, na různých výletech, prostě kdekoliv, kde se sešla parta lidí a někdo měl kytaru.
Pak přišla doba ohromné slávy bratrů Nedvědů.
Patřím ke generaci, která zažila jejich legendární koncert na Strahově v roce 1996. Tehdy tam přišly desítky tisíc lidí a bylo to něco, co se jen tak nevidělo.
Byla to prostě doba Nedvědů.
Když dnes přemýšlím, kterou jejich písničku mám nejradši, vlastně nevím.
Možná Podvod. Ten si zpívám a poslouchám i dnes strašně ráda.
Možná je to Kohout, který má pro mě pořád nádhernou atmosféru a vždycky mne dojme.
Možná Růže z papíru -tam se rozjíždí nostalgie a vzpomínky na plné obrátky.
Nebo některá z těch dalších, které jsme kdysi znali zpaměti, a překvapivě si je pamatuju i dnes slovo od slova, notu za notou. Mám je v hlavě navždy.
Protože ony to nejsou jen písničky. Je v nich kus mého mládí.
Kus lidí, kteří už třeba nejsou součástí mého života.
Kousek táborů, kamarádů, prvních lásek, dlouhých večerů a těch obyčejných chvil, kdy nám bylo dobře a vůbec jsme netušili, jak rychle utečou.
Možná právě proto mám Nedvědovy písničky pořád tak ráda.
Pustím si je a najednou mám pocit, že se nic nezměnilo.
Jen ta holka s kytarou u táboráku už má pár desítek let navíc.
Páni, Honza Nedvěd dnes slaví osmdesát...
Takže, milý Honzo, přeji Vám všechno nejlepší k narozeninám.
Děkuji za všechny ty písničky, které se nám dostaly pod kůži a zůstaly tam dodnes.
Děkuju za ty chvíle u táboráků, vzpomínky i obyčejné večery, kdy jsme si je jen tak zpívali.
A hlavně za to, že když si je pustím dnes, pořád mě baví.
Tak všechno nejlepší k osmdesátinám.
Věřím, že nás bude hodně, kdo si dnes pustí Nedvědy a začne si potichu zpívat.
Protože některé písničky prostě nestárnou.
Která je "ta vaše nej"?