Je Mezinárodní den mateřských školek. Co kdyby nám to dětské myšlení zůstalo až do dospělosti?

Dnes je Mezinárodní den mateřských školek a mě napadlo jediné: co kdybychom si z té školky něco nechali i do dospělosti?
Ne ty plastové hrníčky na čaj ani povinné nošení bačkor (i když… vlastně proč ne), ale takové to ryzí, nekomplikované dětské fungování.

Třeba jídlo.

Když mi něco nechutná, tak to prostě nejím.
Bez výčitek, bez vysvětlování, bez „ale je to zdravé“ nebo „všichni to teď jedí“.
Ve školce to bylo jednoduché – mléčná polévka? Ne, děkuji, nikdy, ani omylem. Vydrželo mi to dodnes. Nesnáším dodnes mléčnou polévku, a druhé takové jídlo je sushi.
Trend netrend, některé věci prostě přes pusu neprojdou a svět se kvůli tomu nezboří.

Další věc: emoce.

Děti je mají krásně neředěné. Radost? Tak skáču. Smutek? Tak brečím. Vztek? Ten je slyšet přes celou třídu.
A my dospělí?
My to dusíme, uhlazujeme, balíme do společensky přijatelných výrazů.
Přitom by občas vůbec neškodilo se trochu vztekat.
Neříkám hned lehnout si v supermarketu na zem a kopat nohama, ale trochu větší upřímnost by nám dost ulevila.

A pak je tu odpolední spánek.

Ve školce jsem ho bytostně nesnášela.
Ležet potichu, když venku je život? Nespravedlnost.
Dneska? Kdyby mi někdo po obědě přikázal: „Lehni si a hodinu odpočívej,“ tak mu snad i poděkuju.
Dospělost je zvláštní – přesně ty věci, proti kterým jsme kdysi bojovali, bychom dneska brali všemi deseti.

No a konflikty...

Ve školce to bylo přímočaré.
Někdo vás naštval? Bum, lopatkou pohlavě. Rozšlápnutá bábovička. Vypláznutý jazyk...
Vyřešeno. Rychlé, efektivní, bez dlouhých analýz.
Dneska to samozřejmě nejde (a je to dobře, přiznejme si), ale někdy by člověk ocenil aspoň tu jednoduchost.
Místo toho vedeme složité rozhovory, přemýšlíme, co říct, co neříct, a pak si to přehráváme v hlavě ještě večer. Řekla jsem to správně? Vyjádřila jsem nesouhlas, ale nedotkla jsem se toho druhého až moc? Vždyť jsem naštvaná ještě teď, tak proč mi to jede v hlavě? ...

Možná je na tom něco k zamyšlení.

Ne že bychom se měli vrátit úplně zpátky do školky – přece jen, některé věci jsme od té doby zvládli posunout docela slušně.

Ale kousek té dětské přímočarosti, upřímnosti a schopnosti mít jasno by se hodil.

Takže dneska klidně malý experiment: nejez něco jen proto, že „se to má“, řekni nahlas, co opravdu cítíš (aspoň trochu), a pokud to jde… dej si po obědě dvacet minut klidu. Bez lopatky. Tu si zatím necháme jen v hlavě.