Hurvínek slaví 100 let: Malý rošťák, který si získal srdce generací

Hurvínek slaví 100 let: Malý rošťák, který si získal srdce generací

Dne 2. května slaví jedna z nejikoničtějších postaviček české kultury své neuvěřitelné jubileum – Hurvínek má 100 let.

Sto let smíchu, moudrých i rošťáckých poznámek a nezapomenutelných příběhů, které baví děti i dospělé napříč generacemi.

Hurvínek se poprvé objevil v roce 1926 jako loutka v Divadle Spejbla a Hurvínka, které založil Josef Skupa. Od té doby se stal symbolem českého loutkářství a jednou z nejmilovanějších postaviček u nás. Jeho typický vysoký hlas, zvídavost a lehce drzý humor z něj dělají postavu, která nikdy nezestárla – i když letos slaví kulatou stovku.

Společně se svým „taťuldou“ Spejblem tvoří nerozlučnou dvojici. Zatímco Spejbl představuje dobrosrdečného, ale často zmateného rodiče, Hurvínek je bystrý, vynalézavý a někdy až příliš upřímný kluk, který se nebojí říct, co si myslí. Právě jejich dialogy plné humoru i jemné satiry si získaly oblibu napříč generacemi.

Za sto let své existence Hurvínek překročil hranice divadla. Objevil se v rozhlase, televizi, knihách i filmech. Přesto si stále zachovává svůj typicky český charakter a humor.

Proč Hurvínek stále funguje i po tolika letech? Možná proto, že v sobě spojuje dětskou bezprostřednost s chytrým pohledem na svět. Umí být vtipný, drzý, ale i poučný.

Sto let je obrovský milník, ale u Hurvínka to rozhodně nevypadá na konec. Naopak – stále baví nové generace dětí a připomíná nám starším naše vlastní dětství.

Když si vzpomenu na svoje dětství, tak pohádky s Hurvínkem patřily k mým nejoblíbenějším. Nejraději jsem měla tu o tom, jak vyhrál žirafu a slona, a taky tu, jak Hurvínka Spejbl přechytračil, a Hurvínek v kostýmu sněhuláka nosil domů uhlí. Ohromně jsem se u těch pohádek bavila.

Líbilo se mi to, jak koulí očima (jako bych se v tom viděla), i jeho typické Chá chá!

Když si dnes vezmu plyšového Hurvínka na klín, napadne mě, že vlastně vypadá úplně stejně, jako když jsem byla malá. Jen od té doby stihnul rozesmát moje děti, a dnes rozesmívá i vnoučata.

„Tak co, oslavenče,“ napadlo mě, „jaký to je, být sto let na světě?“

A skoro jako bych slyšela odpověď - něco ve smyslu, že věk je jen číslo a že hlavní je, jestli se člověk pořád umí smát. Což je přesně jeho styl.
Hurvínek byl vždycky tak trochu rebel. Řekl to, co si ostatní jen mysleli. A možná právě proto jsme ho měli tak rádi.

Pohladila jsem ho po plyšových vlasech.

„Víš, že jsi vlastně nikdy nezestárl?“ řekla jsem mu tiše. Vypadáš pořád stejně, to jen mě nějak přibyly vrásky a šedé vlasy.

A on u mě seděl. Pořád stejný. Pořád připravený na další dobrodružství, další otázku, další vtípek.

Možná je to tím, že některé postavy prostě nepatří do kalendáře. Nepočítají roky jako my. Žijí někde mezi vzpomínkami a představivostí. A pokaždé, když si na ně vzpomeneme, ožijí.

Budu si na Hurvínka vždycky myslet s láskou. Je to starý kámoš pro lumpárny, náš "Hurvajz".

Tak všechno nejlepší, Hurvínku. Ať tě ten tvůj typický smích a zvědavost nikdy neopustí.