Filipojakubská noc: magie, oheň a trochu temná historie.

Co je Filipojakubská noc?

Filipojakubská noc, slavená z 30. dubna na 1. května, patří mezi nejstarší lidové tradice v Česku. Dnes ji známe hlavně jako „pálení čarodějnic“, ale původně šlo o mnohem hlubší rituál.

Lidé věřili, že právě tuhle noc mají zlé síly největší moc — a oheň byl způsob, jak se před nimi ochránit

Filipojakubská noc patří mezi dny, které mají silnou atmosféru.

Stačí se večer projít venku, někde v dálce uvidíš plameny, ucítíš kouř ve vzduchu a najednou víš, že je tady ten zvláštní přelom – konec dubna, začátek něčeho nového.

Možná tě někdy napadlo, proč se vlastně říká zrovna Filipojakubská.

Název vznikl podle svátku apoštolů Filip apoštol a Jakub apoštol, který připadá právě na 1. května. Křesťanství tímhle způsobem často „překrylo“ starší pohanské zvyky, které se v tu dobu už dávno slavily. Název se změnil, ale podstata zůstala.

Dneska ji máme spojenou hlavně s ohněm, dětmi v kostýmech a pohodovým večerem venku.

Jenže dřív by to taková pohoda úplně nebyla.

Lidé věřili, že právě tahle noc je plná neklidu. Že se otevírá prostor pro věci, které nejsou úplně vidět, ale můžou ovlivnit, co bude dál. A tak se chránili tím nejjednodušším a zároveň nejsilnějším, co měli – ohněm.

Oheň tehdy nebyl jen něco, kolem čeho se sedí. Měl význam. Zapaloval se na kopcích, aby byl vidět široko daleko, a měl odhánět všechno zlé. Byl to takový tichý způsob, jak si lidé řekli, že chtějí klid, zdraví a dobrý rok.

Možná tomu dneska říkáme jinak, ale ten pocit potřeby „očisty“ je nám vlastně pořád blízký.

Když se vrátíme ještě dál, zjistíme, že tahle noc vůbec nevznikla kvůli čarodějnicím. Byla hlavně o přírodě. O přechodu ze zimy do jara, o naději, že přijde úroda a že všechno začne znovu růst. Podobně to měli i Keltové při svátku Beltane, kde oheň symbolizoval ochranu i nový začátek.

Čarodějnice se do toho přidaly až později.

Ve středověku se rozšířila představa, že se právě tuhle noc slétají na svá setkání, a s tím přišel i strach, který vedl k čarodějnické procesy.

Dnes už si z toho naštěstí zůstala jen symbolika.

Figurína čarodějnice na hranici už nepředstavuje konkrétního člověka, ale spíš všechno, co chceme nechat za sebou.

Když si to vezmeš kolem a kolem, možná právě proto tahle tradice pořád funguje.

Ne proto, že bychom věřili na čarodějnice, ale protože nám dává prostor na chvíli zpomalit. Sedět venku, koukat do ohně a jen tak být. Bez spěchu, bez plánů, bez tlaku.

A nakonec je na tom vlastně úplně nejlepší ta obyčejnost.

Jak se setmí, oheň praská, někdo přiloží další dřevo a někdo jiný zrovna otáčí špekáček nad plameny. A v tu chvíli je to přesně tak, jak to má být. Jednoduché, klidné a vlastně dost hezké.

Každý rok 30. dubna se rozhoří ohně, voní buřty a děti běhají v kostýmech čarodějnic. Je nám fajn a užíváme si pohodu. Jsem ráda, když si vyjdu v kostýmu čarodejnice, že mě dnes už nikdo neupálí. Že můžu tento magický den prožívat spojený s přírodou a opékat si buřty.

Užijte si všichni krásný a tak trochu magický večer. A dámy -nasvých čarodějných košťátkách létejte pomalu a podle pravidel. S kocourem na rameni a větrem ve vlasech nám bude nááádherně