Dnes si svět připomíná Mezinárodní den mateřského jazyka, který vyhlásilo UNESCO.

Dnes si svět připomíná Mezinárodní den mateřského jazyka, který vyhlásilo UNESCO.
Den, kdy se mluví o tom, že jazyky mizí.
O tom, že s každým jazykem mizí i kus paměti, příběhů, způsobu myšlení.
A já si u toho vždycky říkám – jaké máme štěstí, že můžeme mluvit česky.
Mám ráda češtinu. Opravdu ráda.
Ne takovou tu ledabylou, oškubanou, zrychlenou češtinu z komentářů pod články, nebo někde v SMS zprávách.
Mám ráda dobrou a libozvučnou češtinu.
Tu, která si hraje.
Která ví, že rozdíl mezi „by jsme“ a „bychom“ není jen gramatický detail, ale malý projev úcty k jazyku.
Mám ráda, že máme slova jako tichošlápek, broučínek, beruška, mazlíček, děťátko, miminko a další.
Že si můžeme dovolit říct, v jakém jsme rozpoložení a najdeme pro ten pocit klidně deset podobných slov stejného významu.
Že existuje libozvučnost – a že to slovo samo je libozvučné.
Čeština není jednoduchá.
Jako učitelka na prvním stupni dobře vím, jak těžké je pro děti zvládnout čtení, psaní a pravidla pravopisu.
Sedm pádů. Shoda přísudku s podmětem. Vyjmenovaná slova, která nám dala zabrat, a která jsme jako malí upřímně nesnášeli, protože pochopit je nebylo jednoduché, a vložit do věty ještě horší a těžší. Naučit se psát i a y tam, kde mají být.
Skloňuje se, časuje se, občas si postaví háček tam, kde by ho člověk vůbec nečekal.
Ale právě v té složitosti je její kouzlo.
Jazyk není jen nástroj. Je to domov. Pohlazení.
Mateřský jazyk je první zvuk, který nás hladí.
První pohádka čtená z knížky, nebo vyprávěný vymyšlený příběh na dobrou noc od rodičů. První „nelez tam“. První „mám tě ráda“.
V každém jazyce je otisk generací.
Babiččiny věty. Rčení, kterým jsme se smáli. Slova, která už dnes skoro nikdo nepoužívá – a přesto v nich něco zůstává. Různá pořekadla, říkadla, básničky a moudrosti z citátů i knížek.
Když zanikne jazyk, nezmizí jen slovní zásoba.
Zmizí způsob, jak lidé viděli a vidí svět. Jak pojmenovávali barvy. Jak rozlišovali déšť. Jak vyjadřovali lásku.
A to je víc než slovník. To je celá národní kultura.
Možná je to pro někoho maličkost a samozřejmost. Ale není.
Podpora mateřského jazyka nemusí znamenat zachraňovat ohrožený dialekt v amazonském pralese (i když to je samozřejmě obdivuhodné).
Někdy stačí číst dětem nahlas, psát bez automatické opravy, dát si záležet na větě, nevzdat to u čárky ve větě souvětí. Vnímat češtinu jako něco, co nás obohacuje.
Když uvedu příklad, tak změnu uvidíte třeba ve filmu Rozmarné léto. Ta libozvučnost, a to, jak filmové postavy mluví, nás přenese rázem do minulosti. Není třeba žádné velké vyjádření a nastavení filmových kulis. Stačí jazyk a výrazy. Právě z tohoto filmu je věta, kterou zná každý: „Tento způsob léta zdá se být poněkud nešťastným“. A jistě si vzpomenete i na spoustu dalších filmových „hlášek“, které zlidověly a zařadily se do běžné hovorové češtiny.
Nebo pohádka o princezně Ladě a princi Radovanovi, která je celá napsaná a namluvená ve verších.
Možná je to trochu staromódní. Ale mně se líbí ta představa, že když píšu hezky česky, dávám tím najevo, že mi na něčem záleží.
Na významu. Na přesnosti. Na kráse.
Nemusíme dělat velká gesta.
Stačí si uvědomit, jak krásný náš jazyk je a kolik slov v něm máme. Krásných a libozvučných.
Stačí přečíst si něco hezky napsaného, opravit si „by jsme“ (s láskou), napsat dětem zprávu s diakritikou, nebo si jen všimnout, jaké slovo máme rádi.
Já mám ráda třeba „laskavost“ a „pohoda“. A taky „vlídnost a pochopení“. A „spořádanost“, i když ji ne vždycky žiju, protože jsem tak trochu „chaotik“ (i to slovo mám ráda, protože mne někdy opravdu vystihuje).
Dnes je den, kdy si můžeme připomenout, že jazyk není samozřejmost.
Že je to náš domov, náš způsob, jak být spolu.
A já jsem fakt ráda, že můžu říct: Mám ráda češtinu! Mám ráda dobrou češtinu!
Mám ráda mateřský jazyk, který mi dává možnost být přesná, hravá i dojatá – někdy všechno v jedné větě.
Jsem na náš jazyk hrdá, a jsem ráda, že ho pořád máme a že jsme ho neztratili, i když občas v něm je tolik cizích výrazů hlavně z angličtiny, až to překvapí.
Tak si dnes zkusme zase jednou všimnout, jak krásnou řeč máme. Nejlíp si toho všimneme v pohádkách.
Tak si dnes alespoň jednu přečtěte, ať je vám „krásně česky“.