Dnes je 24.2. svátek má Matěj

Dnes je 24.2. svátek má Matěj
Svatý Matěj.
Vnímám velmi silně ten zvláštní pocit mezi zimou a jarem
Říká se: „Svatý Matěj ledy láme, nemá-li je, nadělá je.“
Každý rok si na tuhle pranostiku vzpomenu. A pokaždé mám pocit, že to není jen o ledu na řece. je to i o nás a vnímání světa.
I když teď jak povolil sníh na horách se zvedla hladina řeky, a my chodíme "hlídat povodeň" na loděnici.
Pro mě je dnešek pomyslný den zlomu.
Ráno ještě cítím chlad.
Zima se pořád drží.
Stromy jsou holé, tráva unavená.
Ale pak zasvítí slunce a já mám najednou úplně jinou náladu.
O kousek lehčí. O kousek nadějnější.
Mám ráda tenhle čas.
Ne proto, že by byl krásný.
On je spíš rozpačitý. Trochu bláto, trochu mráz, trochu světlo.
Ale právě to „mezi“ mi připomíná, že změna už běží.
Že i když to ještě není jaro, už k němu směřujeme.
Někdy si říkám, že takhle nějak vypadají i naše životní období.
Nejsme už tam, kde jsme byli. Ale ještě nejsme úplně tam, kam jdeme.
To může být nepohodlné. Nejisté. Rozkolísané.
Jenže přesně v tomhle prostoru se věci lámou a my si "volíme" mezi zimou a jarem.
Možná proto mám den svatého Matěje ráda.
Připomíná mi, že nemusím všechno urychlit. Co má přijít, to prostě přijde.
Moje vytoužené a velmi vroucně očekávané jaro přijde, i když si ještě dnes ráno beru teplejší kabát.
Já vždycky v žertu říkám, že zimu vnímám jen jako takovou "čekárnu na jaro".
Tak uvidíme, jestli dnes ledy opravdu povolí.
Volám jaro silným hlasem.
Ale pořád je ještě únor, takže můžeme čekat zimu, už to bude ale takový ten poslední záchvěv..
Sněženky už signalizují, že jaro vystrkuje růžky, tak už to snad nebude nadlouho.
Aby to čekání líp uteklo, vyrazme na Matějskou pouť. Tradiční pouť je tímto datumem zahájena už spoustu let.