Darwin měl s evolucí pravdu a já svou malou evoluci žiju.

Moje evoluce.

Dneska jsem si v kalendáři přečetla, že se 12. února narodil Charles Darwin.

Charles Darwin, to je ten pán, o kterém jsme se ve škole učili, a díky němu víme, co je to vývoj nejen člověka, ale všech zvířat a přírody. Že všechno se nějak vyvíjí.

Ve školním věku mě to moc nezajímalo, to až když jsem byla na gymplu a zjistila, že vývoj člověka a zvířat mě fakt baví. Tehdy jsem na evoluci nahlížela jen z pohledu Darwina – biologa a znalce přírody.

Dneska se ale na jeho teorii evoluce dívám i z trochu jiného hlediska – z hlediska evoluce každého z nás.

Darwin byl člověk, který přišel s myšlenkou, že nepřežijí nejsilnější, ale ti, kteří se dokážou přizpůsobit.

Darwin měl pravdu. Já svou vlastní evoluci už pár let žiju.

Uvědomila jsem si, jak moc teorie evoluce sedí i na obyčejný život.

Ne na druhy. Ne na přírodu. Ale na nás.

Darwin nemluvil o síle. Mluvil o přizpůsobení.

Když se změní prostředí, přežijí ti, kteří se dokážou změnit s ním.
Prostředí kolem nás se mění pořád. Někdy pomalu. Někdy brutálně rychle.
A posledních pár let bylo… rychlých.
Zažíváme denně tolik věcí!  Ať to byla pandemie, rozvoj různých technologií, práce, vztahy v rodinách i mimo ně, srovnat si vlastní priority.
Moje prostředí se změnilo, změnila jsem se i já.

Děti dospěly. Začaly žít svoje vlastní životy, a já už najednou nemusela na ně dohlížet, a měla jsem čas.

Víc času.

Čas, kdy spokojeně a přiznám, že i pyšně pozoruji, jak se všem čtyřem dětem daří, a jsem hrdá na to, jak báječní lidé z nich jsou.

Vychovávala jsem je sama, byla jsem máma i táta v jednom, a byl to pořádný kolotoč, kdy jsem občas v noci nemohla spát, protože jsem hledala řešení situací, které mne dostaly na dno. Dny, kdy jsem vyčerpáním brečela v posteli a nevěděla co dál.

Tohle období mne hodně posunulo. Uvědomila jsem si, co je důležité a co je banalita.
Najednou jsem viděla všechno jinak než dřív.
Věci, které mi přišly jako svobodné dívce důležité, začaly být úplně vedlejší.
Lidi kolem mě se proměnili. Někteří odešli. Jiní se naopak objevili.

 Poznala jsem co je přátelství i co je zrada.

Objevila se nemoc, deprese, ale i s nimi jsem se poprala.
Objevily se nové možnosti.

 Spoustu věcí jsem udělala dobře, spoustu špatně. I o tom byl ten vývoj. Moje soukromá evoluce a poučení se z chyb.
Dřív jsem si myslela, že stabilita je cíl.

Dneska si myslím, že schopnost změny je mnohem cennější.
Co ve mně „zaniklo“?
Některé ambice.
Některé iluze o sobě.
Potřeba zavděčit se.
Představa, že musím všechno zvládat perfektně.
Evoluce není jen růst. Je to i odumírání toho, co už neslouží.

Některé části mě musely skončit, aby mohly vzniknout nové.
Co  vzniklo?
Větší klid

Větší odvaha

Víc autenticity

Jiný pohled na úspěch.

Najednou jsem si dovolila pustit si do života lásku, být sama sebou a snít. 

Pomalu budovat v sobě i kolem sebe tu Janu, která je v pohodě.

Měla jsem od dětství sen napsat knihu. Na to si netroufám, tak jsem si vytvořila Blog, jako jinou variantu psaní, a jsem šťastná. A ještě šťastnější, když vidím, že vás moje psaní baví.
 

Největší změna není vidět zvenku. Je v tom, jak přemýšlím. Jak se rozhoduju. Co už si nenechám líbit. A co si naopak konečně dovolím.

Darwin mluvil o přežití druhů.                                                        

Já mluvím o přežití sebe sama ve světě, který se mění rychleji než kdy dřív.
Možná nejde o to být silnější. Možná jde o to být pružnější.
A možná právě to je moje největší evoluce za posledních pár let.