v čekárně

Sedím v čekárně u doktora. Obecně čekání nemám ráda, asi jako nikdo z nás. Nikdy jsem nepochopila systém objednávání u některých lékařů – jste objednaní na určitou dobu a stejně nejdete nikdy v určený čas. Sestra mi mile vysvětlí, že pořadí pacientů určuje lékař… Hm, vyzkoušela jsem to. Při odevzdávání lístku a kartičky pojišťovny jsem sestře strčila i čokoládu. Pořadí neurčoval lékař, šla jsem během 15 minut na řadu. Od té doby vím, že je fajn být se sestřičkami zadobře, ale protože uplácení samo o sobě moc v lásce nemám, přímo se mi příčí, sedím většinou mezi ostatními spolutrpícími a čekám. Dnes jsem si sedla hned ke dveřím. Mám to místo ráda. S každým otevřením dveří do čekárny vnikne i trocha čerstvého vzduchu. S radostí jsem se nadechla a potřetí jsem zkusila poprosit, jestli by okno nešlo alespoň trochu pootevřít. Důchodkyně sedící pod oknem mě obě s vražedným pohledem ujistily, že opravdu ne.  Jakmile mě ujistily, že okno zůstane zavřené, daly se do hovoru. A tak jsme se všichni dozvěděli, že Máňa (no, víš, ta co si vzala Frantu) má nový kloub v koleni a nějak se jí to nechce hojit, snacha jedné z dam neumí vařit prát a uklízet, takže hodná maminka jí tam chodí denně vypomáhat a učí ji jak se starat o domácnost a jejího syna. Když jsem paní poslouchala, bylo mi její snachy upřímně líto. A tak celá čekárna trpělivě poslouchá co nového v našem městě a okolí. Alespoň nám trochu utíká čas. Všimli jste si, že v jakékoliv čekárně je zvláštním fyzikálním úkazem zastavení času? A pokud ne jeho zastavení, tak alespoň značné zpomalení. Vtom jedné z bavících se dam spadla krabička Tic Tac. Druhá hbitě vyskočila a krabičku jí podala. Jak jsem jí v tu chvíli její hbitý pohyb záviděla, moje záda mě v tu chvíli bolela tak, že jsem nevěděla, jestli ještě vydržím sedět, nebo se budu muset postavit.  Do čekárny vešel mladý muž. Ani se nerozhlédl a šel rovnou ke dveřím sestry a zaklepal. Čekárnou se v tu chvíli neslo tiché syčení s upozorněním, že tady se čeká a nepředbíhá, ať se mladík laskavě zařadí do fronty čekatelů. Mladík zřejmě zvyklý na podobná upozornění vyčkal až do otevření dveří a podal sestře nějaké papírky a odešel. Obě důchodkyně si v tu chvíli zřetelně oddychly – byl to rozvoz výsledků vyšetření, takže v pořadí je nikdo neohrožuje. Začaly dál probírat lidi, které znaly, a já bych přísahala, že občas se jim v puse kmitl hadí jazýček…Nebo že by se mi to jen zdálo? Po chvíli vyšla sestra a zavolala další, paní Nováková…Vyskočila důchodkyně, která předtím podávala hbitě té druhé krabičku ze země. No vyskočila- najednou se proměnila v téměř nemohoucího Lazara, co bez opory nevstane a s úpěním to mě to dneska bolí sééééstři se vplížila do ordinace. Druhá důchodkyně se rozhlédla, s kým by poklábosila nikoho nevidíc začala klimbat… Jak říkám, čekárny jsou velmi zvláštní místnost. A čekání nemám opravdu vůbec ráda…