Džínová minisukně

ještě jeden "vzpomínací" článek 

Psal se rok 1985 a já byla ve druháku na gymplu. Protože moje mamka byla hodně nemocná, nebylo u nás příliš peněz, proto jsem měla (jako většina z nás) jedny jediné džíny. Nebyly z Tuzexu, na to mí rodiče neměli peníze, a asi by ani nejeli z Vysočiny do Prahy hledat veksláky...

Je pravda, že oblečení jsme si ve třídě příliš nezáviděli - ten jeden obchod, který byl v našem městě, spolehlivě oblékal mládež v našem městě i v okolí, proto nám bylo všem vcelku fajn. Tedy až do chvíle, kdy se jedné spolužačce s bratrem povedlo vyjet na nákup do Maďarska a přivézt si džínovou minisukni, bundu a moderní trička. Ve třídě vypuklo přímo šílenství nazvané : "Jak se dostat do Maďarska". Já a některé spolužačky jsme to rovnou vzdaly - ve finančních možnostech našich rodičů takový nákup nebyl, to mi bylo jasné...tak jsem alespoň chodila za spolužačkou a tak dlouho přemlouvala a prosila, až mi džínovou minisukni půjčila na místní diskotéku...Musím podotknout, že jsem slíbila hory doly, byla jsem ochotná udělat prakticky cokoliv, aby mi ten zázrak z džínoviny půjčila. Moc se jí do toho nechtělo, ale týdennímu ukecávání nakonec neodolala. Když mi ji předávala, bylo to jako by mi svěřovala státní poklad. Ještě že jsme byly obě podobné postavy - hubené a dlouhé, takže oplácanější spolužačky koukaly posmutněle a troufám si říct, že i závistivě.

Jak já byla šťastná...Můj kluk byl nadšený, já přímo svítila, co víc si přát...Připadala jsem si jako hvězda diskotéky a můj kluk se na mě - alespoň podle mého - díval nějak víc zamilovaně než jindy. Žádná radost ale netrvá věčně. Má radost trvala jen do chvíle, než mi podnapilý kluk na diskotéce cigaretou propálil díru přímo na zadku sukně.Myslela jsem tehdy, že se na místě propadnu, nebo budu muset lézt do třídy kanálem, až spolužačka sukni uvidí...Nebudu popisovat, co jsem si tehdy vyslechla, díru jsme zamaskovaly výšivkou, ale já si ji tvrdě odpracovala. Až do konce roku jsem za Lenku musela vypracovat všechny referáty a protokoly z praxí, co nám byly zadány... No, ale i dnes musím uznat, že ta sukně za to prostě stála. Jen občas, když se podívám ke svým dcerám do skříně a vidím tam ledabyle pohozených několik džínových ( a jiných) sukní, nostalgicky si povzdechnu a vzpomenu na naši radost a touhu.