čas...

Čas.
Čas je to nejspravedlivější, co na světě známe. Měří všem stejně, bez rozdílu věku, pohlaví nebo národnosti. Přesto čas vnímáme často velmi různě. Jako malá holka jsem se těšila na prázdniny – nekonečný školní rok plný nekonečných vyučovacích hodin – také se vám někdy zdálo oněch 45 minut vyučovací hodiny nepřiměřeně dlouhých proti přestávce, která svými 10 minutami uběhla neskutečně rychle? Ale i tenhle čas jsme vydrželi a byly konečně prázdniny. Dlouhé, vytoužené-a najednou byly hned fuč. Pár vykoupání, tábor, chvilku u babičky a je po prázdninách. Už tehdy jsem paradox času začala vnímat. A jak jsem dospívala, byly paradoxy častější a výraznější – jedno rande, tajné , místo školy s klukem , co se rodičům příliš nezdál bylo vyváženo šíleně dlouhým pohovorem v ředitelně, vysvětlujícím , že záškoláctví není v pohodě a následně měsíc domácího vězení. A přitom to rande uteklo fakt rychle, věřte mi. V dospělosti jsem čas nějak přestala řešit, časové paradoxy mi ale nějak zůstaly osudem přišité. Porody mých dětí – bolest stahů, o které tvrdili, že trvá půl minuty se táhla celou věčnost, pohovory u šéfa-nekonečná doba, zato káva s kamarádkou –tlesk a hodinka je fuč. Začala jsem si říkat, jestli čas není v nějaké smyčce, nebo jestli nějaký potměšilý panák se stopkami v ruce nestojí někde za rohem a potměšile mi čas nezkracuje a neprodlužuje podle své poťouchlé nálady. Chvilka, kdy dceru porazilo auto – minuty, kdy jsem čekala na doktora byly věčné, byla malá, skoro se mezi přístroji ztrácela a přitom najednou jako mávnutím proutku vedle mě stála slečna v maturitních šatech a já se ptala, kde je ta malá holka, které jsem včera foukala na rozbité koleno a zpívala ukolébavku proti strašidlům, aby na ni nekoukal zpod postele bubák. Některé věci se v životě neskutečně táhnou, jiné přeletí jako vánek a jsou hned pryč. Chvíle nekonečného čekání, kdy děti zůstanou venku déle než mají, a zoufalé mámy sledují ručičky hodin, které jako by zůstávaly stát a strach je zastavil na ciferníku hodin – a přitom jako teenager jsem tutéž dobu vnímala jako chviličku, kterou jsem se zpozdila a nechápala jsem, proč máma nespí a sedí v křesle skoro šedivá strachy. Některé chvíle nám milosrdně čas schová, jiné okamžiky si pamatujeme napořád. S neúprosnou přesností nám tik, tak odkrajuje z každého dne, týdne, roku. Někdy na něj nadáváme, zdá se nám ho málo, jindy se nemůžeme dočkat konce chvilky, která není zrovna fajn. Přesto stárneme všichni stejně, naše hodina je stejně dlouhá jako sousedova a je jen na nás, jak se svým časem naložíme. Už dávno vím, že čas není zlý pán, je to spravedlivá veličina. Nikdo z nás ale neví, kolik toho jeho času mu ještě zbývá. Proto se snažím prožít každou chvilku tak, abych si večer před usnutím mohla říct- dnešek byl prostě bezva den. A pak se podívat na hodiny, a tik tak odměřit čas do chvíle, než ráno budík odměří čas na vstávání a začne další den. 
Děkuji stránce a obchodu Helveti.cz https://www.helveti.cz/ za super soutěž na téma Čas